Po ukončení “studené války” a pádu světového komunismu se předpokládalo, že státy bývalého postkomunistického bloku se vydají cestou svobody a demokracie západoevropského typu. Jde ovšem o strategický omyl. Většina těchto států nemá řádnou demokratickou tradici, na kterou by mohla navázat. Začaly vznikat „demokratury“ doprovázeny extrémním nacionalismem a justičním státem, místo státu právního...

Typickým příkladem je Putinovo Rusko! Krátké období Gorbačovovy „glasnosti a perestrojky“ vystřídala Putinova šovinistická totalita. Jde o jakousi směs neofašismu s bolševickými prvky a záchvaty velikášství...
Ideologickou strukturu, která tím vznikla, bych nazval „putinismus“.

Tuto zcela novou politickou ideologii, lze rozložit do tří fází:

První fáze uchvácení moci byla, vyřadit „dumu“ jako demokratický orgán moci a pod heslem „Jednotné Rusko“ získat jistou většinu a opoziční hlasy nazvat „zradou na ruském národu“. Podařilo se to doslova s minimálním odporem...

Druhá fáze byla zbavit suverenity prezidenty jednotlivých federativních republik a podřídit je centrálnímu vedení Kremlu. Parlamenty těchto republik musí mít, podle Putina, pouze symbolickou funkci, neboť rozhodující je duma, která je pod totální kontrolou Putina.

Třetí fáze je tou nejdůležitější. Jde o vyřazení veřejných médií rozšiřujících opoziční myšlenky proti Putinovi. Zrušení televizních a rozhlasových stanic nazval kremelský diktátor „Diktatura zákona“. Kdo se staví do opozice proti Kremlu zahrává si s vlastním životem!

Putin má extrémní strach ze svobody a demokracie, kterou jako bývalý agent KGB vůbec neuznává a nepovažuje jí za ruskou etickou hodnotu. Citát ministra zahraničí Lavrova: „My Rusové jsme, jací jsme a je nám úplně jedno, co si o tom svět myslí...“

Úmyslem putinismu je vybudovat velkoruskou říši, ale momentální výsledky Kremlu spíše vyvolávají opak. Ruské vedení proti sobě postavilo celý svět a nalézá se v beznadějné izolaci.
Přesto probleskují zprávy v amerických a německých masmédiích, že za politikou Putina stojí 80 % Rusů.

Zde bych si dovolil být velice skeptický. S kterých pramenů autoři vycházejí? Kolik procent obyvatelstva podporuje vládu je možné posoudit pouze na základě svobodných parlamentních voleb – a ty v Rusku neexistují!