Kolem roku 2170 nastane nesmrtelnost
Život je velice nebezpečná záležitost a nezřídka končí smrtí. Od pradávna se zabývá lidstvo nesmrtelností a nyní se zdá jako bychom nalezli cestu – tzv. „světlo na konci tunelu“. Podaří se nám překonat smrt?
Německý osvětový televizní vysílač „Phönix“ nedávno přinesl program pod názvem „Vývoj a budoucnost lidstva“ (Die Enwticklung und die Zukunft der Menschheit), kde se zabývá i problematikou nesmrtelnosti. Vycházeje z dosavadních zkušeností dochází vědecký kolektiv „Phönixu“ k závěru, že děti naších dětí by se měli dožívat v průměru 150 roků aktivního života a další generace po nich by už nepoznala smrt.
Matematicky by to znamenalo, že kolem roku 2170 by ona generace již nepoznala smrt. Jedna se tedy přibližně o 150 roků. Jak jsme nyní daleko? Badatelům na University of Princton (USA) se podařilo vynalézt prostředek, prodlužující jednodenní život jepice až o další čtyři dny. Nedovedli však převést proceduru na savce.
Badatelé Richard Cawthon, Aubrey de Grey a Ray Kurzweil zjistili totiž, že v procesu stárnutí hrají klíčovou roli telomery. Jsou to koncové části chromozomů. Které se při buněčném dělení zkracují. Protože si buňka neumí telomery sama obnovit, může se dělit jen do té doby, dokud má tyto opakující se sekvence v zásobě. Jakmile jí dojdou, nedokáže se dále replikovat, a to je počátek jejího konce. Tím nastává stárnutí a nevyhnutelná smrt.
Cawthon a Grey tvrdí, pokud by se podařilo naučit buňku, aby sama obnovovala telomery, nebyl by to pro člověka problém dožít se až několika staletí. Kurzweil jde ještě podstatně dál. Podle něj je vyřešení časově neomezené obnovy telomerů základním kamenem pro věčný život.
Problémem je a vždy bylo, jsou reakčně zpátečnické postoje vládnoucích kruhů. Z obavy ze ztráty moci, brání lidskému pokroku, a to i brutálním násilím.
Britský sociolog Howard Jones, prý před léty, pomocí počítače, dospěl k pozoruhodnému závěru. Kdyby neexistovaly předsudky a tím i „legální zločinnost“ vládních kruhů klasického státu ve formě válek, revolucí a různých nesmyslných poprav, mohlo by bývalo lidstvo již koncem 17 století, tím pádem „neexistující“ třicetileté války (tedy v roce 1648), létat na měsíc.
K tomu bych si pouze dovolil dodat, že pokud je Jonesův výpočet správný, kdyby neexistovaly předsudky vedoucích pohlavárů a svět by se vydal již před tisíciletími nekompromisně mírovou cestou, dnešní generace by již dávno žila v životní éře nesmrtelnosti.
Pro ty, co právě čtou tuto glosu, by byla smrt stářím již naprostou minulostí a u současného člověka něco cosi dost neznámého.
Německý osvětový televizní vysílač „Phönix“ nedávno přinesl program pod názvem „Vývoj a budoucnost lidstva“ (Die Enwticklung und die Zukunft der Menschheit), kde se zabývá i problematikou nesmrtelnosti. Vycházeje z dosavadních zkušeností dochází vědecký kolektiv „Phönixu“ k závěru, že děti naších dětí by se měli dožívat v průměru 150 roků aktivního života a další generace po nich by už nepoznala smrt.
Matematicky by to znamenalo, že kolem roku 2170 by ona generace již nepoznala smrt. Jedna se tedy přibližně o 150 roků. Jak jsme nyní daleko? Badatelům na University of Princton (USA) se podařilo vynalézt prostředek, prodlužující jednodenní život jepice až o další čtyři dny. Nedovedli však převést proceduru na savce.
Badatelé Richard Cawthon, Aubrey de Grey a Ray Kurzweil zjistili totiž, že v procesu stárnutí hrají klíčovou roli telomery. Jsou to koncové části chromozomů. Které se při buněčném dělení zkracují. Protože si buňka neumí telomery sama obnovit, může se dělit jen do té doby, dokud má tyto opakující se sekvence v zásobě. Jakmile jí dojdou, nedokáže se dále replikovat, a to je počátek jejího konce. Tím nastává stárnutí a nevyhnutelná smrt.
Cawthon a Grey tvrdí, pokud by se podařilo naučit buňku, aby sama obnovovala telomery, nebyl by to pro člověka problém dožít se až několika staletí. Kurzweil jde ještě podstatně dál. Podle něj je vyřešení časově neomezené obnovy telomerů základním kamenem pro věčný život.
Problémem je a vždy bylo, jsou reakčně zpátečnické postoje vládnoucích kruhů. Z obavy ze ztráty moci, brání lidskému pokroku, a to i brutálním násilím.
Britský sociolog Howard Jones, prý před léty, pomocí počítače, dospěl k pozoruhodnému závěru. Kdyby neexistovaly předsudky a tím i „legální zločinnost“ vládních kruhů klasického státu ve formě válek, revolucí a různých nesmyslných poprav, mohlo by bývalo lidstvo již koncem 17 století, tím pádem „neexistující“ třicetileté války (tedy v roce 1648), létat na měsíc.
K tomu bych si pouze dovolil dodat, že pokud je Jonesův výpočet správný, kdyby neexistovaly předsudky vedoucích pohlavárů a svět by se vydal již před tisíciletími nekompromisně mírovou cestou, dnešní generace by již dávno žila v životní éře nesmrtelnosti.
Pro ty, co právě čtou tuto glosu, by byla smrt stářím již naprostou minulostí a u současného člověka něco cosi dost neznámého.