V sobotu 11. 10. 2008 se v zámeckém parku v Měšicích shromáždilo 257 diváků. Abych to upřesnil: cca. 200 platících, 50 tlačených v kočárcích maminkami a 7 psů. Nemluvňata se zdráhala zaplatit vstupné. Vymlouvali se na to, že vlezné se vztahuje na „děti“ a nikoli kojence. Majitelé psů to měli rovněž promyšlené: „Vyhláška hovoří o poplatku pro 'dospělé' a 'děti' a nikoli o domácím zvířectvu.“ Pod tlakem davu vyvolávajícím revoluční hesla typu: „Mír chýším, válku palácům!“ (Jean-Paul Marat) jsem podlehl. Byl jsem alespoň rád, že si nikdo nevede sebou medvěda nebo krokodýla. Na nemluvňata jsem zanevřel.

Shromážděný dav uvítal v krátkém projevu předseda okresní KDU/ČSL František Zrzavecký. Poté, co prohlásil: „Připravili jsme pro vás raut s bohatým pohoštěním zdarma…“, vypukl mohutný potlesk. Ojediněle se ozvaly i výkřiky „Ať žije Zrzavecký! Ať žije KDU/ČSL!“ Lid takřka v panice opustil arénu zámeckého parku a odpádil k rautovým stolům. Tam stáli ve francouzských sněhobílých vestách a naškrobených čepicích odborní kuchaři. Bylo z čeho vybírat: Smažené vepřové a kuřecí řízky. Kapr ve francouzském těstíčku, maďarský guláš, bramborový salát, sataraš z několika druhů ryb a sedm druhů tortových zákusků. K pití? Pět různých nápojů. Rozpoutala se divoká žranice…

Bývalý starosta Chotovin Zrzavecký, já a velitel mušketýrů Petr Enc jsme dali hlavy dohromady. Jak pokračovat v programu? Dav odtrhnout násilím od nažehlených kuchařů by bylo nepopulární. Rovněž mlácení nenažranců u rautových stolů přes prsty rákoskou, hlavně teď před volbami, se nezdálo být tím nejlepším řešením. Byl přijat návrh velitele mušketýrů: “Až se nacpou, budou se sem trousit nazpět jeden po druhým. Zatím zahájíme výstavu zbraní 30. leté války, aby divák viděl, s čím se bude bojovat. Při té příležitosti vysvětlím historickou strategii při dobývání Tábora, jak to opravdu bylo. Budeme se držet dějinného konceptu.“

Netrvalo dlouho a nasycený dav se opět umístil - hlasitě krkaje - na svá divácká místa. Velitel mušketýrů mi vysvětlil strategii, která mě poněkud zarazila: “Jasnosti, my ten zámek jakoby zapálíme!“ Začal jsem zmateně protestovat. “Nebojte se,“ uklidňoval mě mušketýr, “od nás dostanete písemné potvrzení, že to udělali Švédové. S tím si zažádáte na Ministerstvu kultury o havarijní fond na opravy.“

Dobývání Tábora probíhalo ve dvou fázích. První útok se Švédům nezdařil a druhý se vydařil pouze díky tehdejší takřka neproniknutelné mlze. Jinak Tábor byl považován za nedobytný.

Jakmile se diváci ocitli na svých místech, zahájil generál Wittenberg (oblečen do dobové modré švédské uniformy - Altblau) mohutnou dělostřeleckou přípravu na pozice císařských vojáků. Ty se zabarikádovali na nádvoří měšického zámku. Seskupení švédských třícoulových děl učinilo své. Mohutné otřesy salv a tlaková vlna následných výbuchů celkem snadno srazila přední řady diváků k zemi. Otcové se dávali úprkem na útěk, maminky zůstaly ležet pod kočárky a nemluvňatům ulítli dudlíky od úst. Po psech ani památky.

Dalo by se říci, že švédská dělostřelecká ofenzíva způsobila u obecenstva podstatně větší trhliny než v řadách císařských vojsk. Švédské velení vyzvalo diváky, aby bitvu raději sledovali vleže a k zemi smeteným maminkám doporučovalo, aby do konce představení už raději vůbec nevstávaly. Císařská vojska zabarikádována na nádvoří vidíce švédské útočníky jak se vykecávají s publikem, zahájila v tu ránu koncentrovanou střelbu z třiceti mušket a polovinu švédských vojáků na místě postřílela. První fáze pro Švédy tedy dobře nedopadla.

Druhá fáze byla bez dělostřelecké přípravy. Obecenstvo se opět vzpřímilo a vzájemně se začalo oprašovat. Mladší pomáhali postavit se na nohy starším. Kojenci mezitím usnuli, ale psi se nevraceli. Nyní bylo třeba vyvolat umělou mlhu. To se podařilo pyrotechnikům tak dokonale, že nebylo vidět vůbec nic. Bylo slyšet výstřely z mušket, z bambitek, třeskuté řinčení kordů a hulákání střetnuvších se vojáků. Sem tam se ozvalo: “Pitomče, píchnul si mě do nosu!“ nebo “Co mě Franto škrtíš? To sem přeci já!“ Protože na císařské straně se nacházely také mušketýrky, zazněla z neprohlédnutelné mlhy i tato zpráva: “Jdi ode mě, ty prase! Už jsem ti to řekla jednou. Nemysli si, že jsem nějaká kurva!“

Nakonec byl “Tábor “ dobyt, mlha se rozplynula a za všeobecného jásotu především přítomných dětí, začaly popravy zbylých obránců města, zahnaných do zámeckých arkád. Švédové je vyvlekli fackami a kopanci na nádvoří zámku, postavili ke zdi východního křídla a jednoduše postříleli. Děcka to kvitovala jásavým potleskem. Školáci z místní základní školy slíbili, že napřesrok přijdou zase pod podmínkou: „Jasnosti, mohl byste zařadit do těch poprav také věšení a stínání hlav sekerou? “

„To půjde asi těžko, chlapečku,“ opáčil jsem nejistě, „ale uvažujeme o masovém znásilňování táborských žen, jak se to ve skutečnosti odehrávalo.“

Školák byl očividně zklamán: „To je Jasnosti, přeci nuda. Toho je plný internet. Na to se dneska už vůbec nikdo nekouká. Se mnou napříště nepočítejte!“

Slíbil jsem mu tedy věšení, stínání hlav sekerou, nabodávání na kůl, vplétání do kola a vytrhávání jazyků rozžhavenými kleštěmi. To děcko bylo šťastné a spokojeně odešlo domů.