Zdá se to být neuvěřitelné, ale mohli. A to ještě navíc bez jediného výstřelu. Jak by to bylo uskutečnitelné? Podívejme se nyní na situaci ve střední Evropě ještě v době před uzavřením mnichovské smlouvy.

Rozhodující silou v Evropě byla Anglie a po ní Francie. Dokonce i Itálie měla větší vliv než tehdejší nacistické Německo. Tato v I. světové válce poražená velmoc vládla i po převzetí moci Adolfem Hitlerem pouze omezenou suverenitou a směla činit pouze to, co jí Anglie, Francie a Itálie dovolily.

Anglie se hystericky obávala vzniku komunismu ve střední Evropě a podle jejího názoru jediný, kdo tomu mohl zabránit, byl Adolf Hitler. Tlukoucím srdcem komunismu byl Sovětský svaz a ten měl být zničen. Tato úloha připadla Německu, kterému bylo dovoleno pro tento účel horečně zbrojit. Německo logicky se Sovětským svazem nesousedilo. Anglie si byla vědoma toho, že bude muset obětovat některé země střední a východní Evropy, aby se mohl Hitler dostat až na hranice “říše bolševického zla“ (Chamberlain), odkud by mohl začít válečné operace proti úhlavnímu nepříteli J. V. Stalinovi.

Anglické vládní kruhy si uvědomovaly, že předáním Rakouska, ČSR, Polska, Maďarska a Rumunska do sféry vlivu nacistické říše enormě posílí postavení německé totalitní diktatury na celém evropském kontinentu. Přesto považovaly onen bestiální režim za menší hrozbu než komunismus. Šlo o absurditu vycházející z omylu, že Hitler garantuje soukromé vlastnictví.

Po porážce bolševického Ruska mělo být Německo považované za rovnoprávného partnera s Anglií, Francií a Itálií. V uspořádání životního prostoru nacistické říše na východ od Berlína se neměly klást hitlerovské totalitě žádné překážky. Hitler měl pouze garantovat, že nenapadne Anglii, Francii a Itálii a nezpochybní jejich koloniální sféry v Africe, Asii a latinské Americe.

Kdyby se nejednalo o faktické drama politické naivity stárnoucích sklerotických lordů z horní sněmovny, dalo by se předpokládat, že jde o scénář jakéhosi utopického filmu zatraceně podřadné kvality.

Nyní si představme situaci, že by k podpisu mnichovské smlouvy nedošlo, Anglie by byla ochotna hájit zájmy ČSR (Churchill: “V případě Československa jsme měli dvě možnosti, buďto válku nebo ostudu. Zvolili jsme ostudu a teď máme oboje!“) a Adolf Hitler by přesto vyhlásil ČSR válku.

Tento ozbrojený konflikt by patrně skončil ještě dříve než by začal.

V případě, že by Adolf Hitler nejednal tak, jak si mocenské kruhy Velké Británie představovaly (např vyhlášení války ČSR bez svolení Londýna), měla okamžitě zasáhnout německá rozvědka (Abwehr) vedená admirálem Canarisem.

Ještě v roce 1938 v Abwehru platilo: Do této vojenské rozvědky nesměli být přijímáni členové SS, SA, NSDP a dokonce ani důstojníci, kteří sympatizovali s nacistickou stranou.

Canaris vytvořil skupinu, která měla v případě nutnosti na rozkaz z Londýna zatknout Hitlera. Velitelem komanda byl generál Hans Oster. K Osterově skupině patřili plukovníci Helmuth Groscurth, Erwin von Lahousen, Hans von Dohnanyi a Hans Gisevius (tzv. “Skupina zvláštních programů“). Velitelem druhé skupiny byl náčelník berlínské policie, hrabě Wolf von Welldorf. Pod jeho vedením stáli generálové Beck, Halder, Witzleben a šéf říšské banky Hjalmar Schacht.

V době tzv. „československé krize“ bylo úlohou náčelníka berlínské policie hraběte von Welldorfa dbát o to, aby se Hitler zdržoval v Berlíně a bylo snadné jej zatknout. V případě nutnosti měly na rozkaz generála Ostera bleskově zasáhnout jednotky Wehrmachtu: Jakmile dojde k vyhlášení mobilizace proti ČSR, je nutné (na příkaz Angličanů) zosnovat státní převrat. Armáda 23. pěší elitní divize lokalizovaná v Postupimi obsadí veškerá klíčová ministerstva, rozhlas, sídla gestapa a jednotek SS.

První lehká divize Wehrmachtu zabrání návratu Hitlerovým gardovým jednotkám “SS-Leibstandarte“ do prostoru Berlína. Jednotky třetí divize Wehrmachtu mají za úkol obsadit říšské kancléřství a zajmout Hitlera.

Existovaly však nejasnosti.

Canaris nebyl instruován z Londýna, co se zatčeným Hitlerem. Má ho třetí divize Wehrmachtu popravit hned, nebo se má postavit před soud? Kdo bude jeho nástupcem? Kdy má vlastně dojít k převratu? Má zakročit „Skupina zvláštních programů“ hned poté, jak dojde k ozbrojeným střetům s československou armádou, nebo čekat až Anglie oficiálně vyhlásí Německu válku?

Pak náhle přišla zpráva: Německé jednotky se koncentrují na čs. hranicích. Ke státnímu převratu dojde vzápětí po Hitlerově rozkazu k mobilizaci, který se očekával 15. září 1938. Generál Oster sdělil ztyčným důstojníkům, že k akci dojde v průběhu nastávajících 48 hodin. Čeká se pouze na pokyn z Londýna. Navečer 14. září 1938 telegrafuje plukovník Helmuth Groscurth svému bratrovi zašifrovanou depeši: „Zítra bude Hitler sedět za mřížemi!“

Místo příkazu k provedení převratu přišlo sdělení, že vše se přesouvá na pozdější dobu, neboť Chamberlain se chce osobně setkat s Hitlerem. Hlavním cílem Anglie prý je konfrontaci s Německem zabránit a ne jí vyvolat.

Ve skutečnosti šlo o to v Londýně přezkoumat, zda Hitler potřebuje bezpodmínečně ČSR k dalšímu postupu na SSSR nebo nikoli. Došlo se k závěru, že ano.

Československo musí být tím pádem předáno do sféry vlivu nacistického Německa, ať Francouzi protestují a nebo ne. Francouzi neprotestovali. Brány k mnichovské smlouvě byly otevřeny dokořán...