Díky vám všem
Aby se člověk cítil spokojen, potřebuje uznání a nikoli kritiku. Ke kritice totiž není třeba žádného nadání, kritiku zvládne každý hlupák. Jde o jedinou lidskou činnost, kterou každý dělá rád i zadarmo. S uznáním a pochvalou skoro každý šetří, jako by to bylo nedostatkové, draze zaplacené zboží.
Máme vánoce a to je dobře.
Měly by to být svátky klidu, míru a radosti. Ovšem statistiky všech evropských zemí ukazují, že nejvyšší počet sebevražd se děje právě o Vánocích. To je nadělení pod stromeček, co?
Tak např.: „Maminko, tatínku - pojďte se podívat! Vedle stromečku se nám oběsil dědeček!“
Možná, že se oběsil právě proto, že byl stále kritizován a scházela mu slova uznání, jež si celý život tolik přál. Samota uprostřed davu může být smrtelná. Málokdo ji snáší.
Pomáháme někdy lidem, kteří jsou chudí. To je určitě dobře. Ovšem jedná se o běžný standard již od dob Ježíše Krista. Daleko více pomoci potřebují ti, kteří jsou osamělí. Osamělost vede k izolaci. Člověk nemůže být sám, jinak jeho psychická životní úroveň začne rapidně klesat - přestává být člověkem žijícím uprostřed civilizace. V masovém měřítko se jedná o neviditelnou katastrofu. Lidé potřebují uznání, kritika odpuzuje.
Všímejme si lidí, žijících osamoceně a pokusme se je zařadit zpět do lidské společnosti. Jsme všichni pouze děti jednoho Boha. Naší povinností je pomáhat jeden druhému. Mějme odvahu konat dobro a prosme Boha, aby nám k tomu dodal nutnou trpělivost a sílu.
Nejúčinnější pomocí je vyvolávat radost u druhých. Toho lze docílit slovy uznání, díkuvzdání a nebo dokonce obdivu - nikoli však patolízalstvím. Člověk je tvorem citlivým a lehko rozeznává upřímnost od pochlebování.
Každý člověk na tomto světě je zde nenahraditelným, ať si to uvědomuje či nikoli. Kdyby byl nahraditelný, Bůh by jej nikdy nestvořil. Nikdo z nás není jako ten druhý. Každý má svou nezaměnitelnou individualitu vytvářenou jeho vlastním osudem - proto je absolutně nenahraditelný. A právě v tom vězí smysl našeho života.
I ten největší vůl v celé sluneční soustavě může sloužit alespoň jako špatný příklad!
Vánoce jsou zvláštním svátkem, kdy je možné se korespondenčně setkat i s přáteli, o kterých jsme nevěděli, že vůbec existují. A zde jsem u jádra věci: Díky vám všem za všechno! Obdržel jsem od vás desítky pohlednic, dopisů, e-mailů, telefonátů atd. Už ani nemám místo pod vánočním stromkem, abych to měl kam dávat.
Nejlepší odměnou autora je, když ho lidé čtou.
Vy mě nejen čtete, ale snažíte se i vniknout do mých myšlenek. Odhadujete velice přesně, co chci sdělit. Z komentářů na blogu tato tendence nebývá často patrná, ale v osobní korespondenci vyzní absolutně naplno. Je to prostě úžasné a naplňuje mě to uspokojením.
Nyní k dotazům které často máte:
Proč jsem se již dávno nestal presidentem republiky?
Tuto otázku si může zodpovědět každý z vás sám za sebe. V této zemi není presidentem ten, kterého si lidé přejí, nýbrž osoba patřící k mocenské stranické elitě, k té skupince lidí, kteří jsou právě u “vesla“.
Pakliže je tato osoba úplným volem, tak opravdu slouží pouze jen jako špatný příklad.
President republiky by měl být vůdcem a nikoli šaškem - a to navíc ještě trapným a nudným. Měl by povzbuzovat národ v těžkých chvílích, dodávat mu sebevědomí. Měl by se více pohybovat mezi lidem a ne sedět soustavně na Hradčanech a pěstovat si tam svoji ješitnost.
President je na vrcholu státní moci ne proto, aby se na svůj národ díval svrchu, nýbrž aby ukazoval cestu. Měl by pravidelně mluvit k národu (např. “Hovory z Lán“) a informovat ho, co má v nejbližších dnech v úmyslu a proč. Objíždění cizích zemí na útraty daňového poplatníka, hádání se s tamní elitou a zasévání sémě ostudy, vede národ pouze do nepříznivé mezinárodní izolace (Edvard Beneš, 1938: „Zůstali jsme úplně sami!“).
President, který není jedničkou je nulou.
Kde dostanete mé knihy?
Nejlépe se obrátit na Národní nebo Městskou knihovnu v Praze. Mé knihy též prodává knihkupectví Luxor na Václavském náměstí v Praze. Nový titul v roce 2009 bude “Jaroslav Hašek a jeho dobrý voják Švejk. Čeští občané, rakouští vojáci nebo ruští bolševici?“
Pro tyto rukopisy hledám zatím nakladatele: “Zpackaný atentát aneb Erotické pozadí atentátu na Reinharda Heydricha“, “Český Dekameron aneb Vládní bar 'Boccaccio' “, tak jako “Rozhoupaná motyka nad propastí aneb Absurdní život v absurdních časech“.
Přeji příjemné prožití svátků vánočních a vše nejlepší v novém roce 2009.
Máme vánoce a to je dobře.
Měly by to být svátky klidu, míru a radosti. Ovšem statistiky všech evropských zemí ukazují, že nejvyšší počet sebevražd se děje právě o Vánocích. To je nadělení pod stromeček, co?
Tak např.: „Maminko, tatínku - pojďte se podívat! Vedle stromečku se nám oběsil dědeček!“
Možná, že se oběsil právě proto, že byl stále kritizován a scházela mu slova uznání, jež si celý život tolik přál. Samota uprostřed davu může být smrtelná. Málokdo ji snáší.
Pomáháme někdy lidem, kteří jsou chudí. To je určitě dobře. Ovšem jedná se o běžný standard již od dob Ježíše Krista. Daleko více pomoci potřebují ti, kteří jsou osamělí. Osamělost vede k izolaci. Člověk nemůže být sám, jinak jeho psychická životní úroveň začne rapidně klesat - přestává být člověkem žijícím uprostřed civilizace. V masovém měřítko se jedná o neviditelnou katastrofu. Lidé potřebují uznání, kritika odpuzuje.
Všímejme si lidí, žijících osamoceně a pokusme se je zařadit zpět do lidské společnosti. Jsme všichni pouze děti jednoho Boha. Naší povinností je pomáhat jeden druhému. Mějme odvahu konat dobro a prosme Boha, aby nám k tomu dodal nutnou trpělivost a sílu.
Nejúčinnější pomocí je vyvolávat radost u druhých. Toho lze docílit slovy uznání, díkuvzdání a nebo dokonce obdivu - nikoli však patolízalstvím. Člověk je tvorem citlivým a lehko rozeznává upřímnost od pochlebování.
Každý člověk na tomto světě je zde nenahraditelným, ať si to uvědomuje či nikoli. Kdyby byl nahraditelný, Bůh by jej nikdy nestvořil. Nikdo z nás není jako ten druhý. Každý má svou nezaměnitelnou individualitu vytvářenou jeho vlastním osudem - proto je absolutně nenahraditelný. A právě v tom vězí smysl našeho života.
I ten největší vůl v celé sluneční soustavě může sloužit alespoň jako špatný příklad!
Vánoce jsou zvláštním svátkem, kdy je možné se korespondenčně setkat i s přáteli, o kterých jsme nevěděli, že vůbec existují. A zde jsem u jádra věci: Díky vám všem za všechno! Obdržel jsem od vás desítky pohlednic, dopisů, e-mailů, telefonátů atd. Už ani nemám místo pod vánočním stromkem, abych to měl kam dávat.
Nejlepší odměnou autora je, když ho lidé čtou.
Vy mě nejen čtete, ale snažíte se i vniknout do mých myšlenek. Odhadujete velice přesně, co chci sdělit. Z komentářů na blogu tato tendence nebývá často patrná, ale v osobní korespondenci vyzní absolutně naplno. Je to prostě úžasné a naplňuje mě to uspokojením.
Nyní k dotazům které často máte:
Proč jsem se již dávno nestal presidentem republiky?
Tuto otázku si může zodpovědět každý z vás sám za sebe. V této zemi není presidentem ten, kterého si lidé přejí, nýbrž osoba patřící k mocenské stranické elitě, k té skupince lidí, kteří jsou právě u “vesla“.
Pakliže je tato osoba úplným volem, tak opravdu slouží pouze jen jako špatný příklad.
President republiky by měl být vůdcem a nikoli šaškem - a to navíc ještě trapným a nudným. Měl by povzbuzovat národ v těžkých chvílích, dodávat mu sebevědomí. Měl by se více pohybovat mezi lidem a ne sedět soustavně na Hradčanech a pěstovat si tam svoji ješitnost.
President je na vrcholu státní moci ne proto, aby se na svůj národ díval svrchu, nýbrž aby ukazoval cestu. Měl by pravidelně mluvit k národu (např. “Hovory z Lán“) a informovat ho, co má v nejbližších dnech v úmyslu a proč. Objíždění cizích zemí na útraty daňového poplatníka, hádání se s tamní elitou a zasévání sémě ostudy, vede národ pouze do nepříznivé mezinárodní izolace (Edvard Beneš, 1938: „Zůstali jsme úplně sami!“).
President, který není jedničkou je nulou.
Kde dostanete mé knihy?
Nejlépe se obrátit na Národní nebo Městskou knihovnu v Praze. Mé knihy též prodává knihkupectví Luxor na Václavském náměstí v Praze. Nový titul v roce 2009 bude “Jaroslav Hašek a jeho dobrý voják Švejk. Čeští občané, rakouští vojáci nebo ruští bolševici?“
Pro tyto rukopisy hledám zatím nakladatele: “Zpackaný atentát aneb Erotické pozadí atentátu na Reinharda Heydricha“, “Český Dekameron aneb Vládní bar 'Boccaccio' “, tak jako “Rozhoupaná motyka nad propastí aneb Absurdní život v absurdních časech“.
Přeji příjemné prožití svátků vánočních a vše nejlepší v novém roce 2009.