Bez závisti by takové režimy jako je komunismus a fašismus vůbec nemohly vzniknout. Sv. Augustin považuje závist a žárlivost za největší pohromy lidstva. Jde o nejnižší pudy lidského bytí. Avšak i novověk varuje před následky masové tendence k tomuto zlu veškerého pokroku. Ludwig Erhard: „Komplex závisti, kterým jsme my Němci dost postiženi, hraje významnou roli. Výhody, které někdo z nás získal, připravují našeho souseda o klidný spánek.“

Bývalý francouzský president Valéry Giscard d'Estaing tvrdí ve své publikaci “Démocratie Francaise“, že závist a zášť jsou základními prvky hospodářských krizí: „Doplňujícím kritériem plné zaměstnanosti je boj proti inflaci, který je pro pokrok naší společnosti nesmírně důležitý. Příliš velká nerovnost, která vzbuzuje závist a zášť, dodává inflaci její nutnou pohonnou látku.“

Ano, závist a zášť mohou v extrémním případě vést dokonce ke zhroucení hospodářského a politického režimu parlamentní demokracie. Potom nastupuje fašismus nebo komunismus.

Co z těchto dvou alternativ je považováno za větší zlo, v tom se politologové rozcházejí.

Totalitní závist se skrývá za křoviska „morálních“ hesel: „Znárodnění“, „zestátnění“, „zespolečenštění “, „odsun“, „vyvlastnění“, „správa židovského majetku“ atd. Ve skutečnosti to lze nazvat zcela ordinérně a naprosto lidově: Závist vede k prachsprostým krádežím a k ničení cizího majetku. Děje se tak ve jménu „lidu“, „národa“, „spravedlnosti“ a hlavně „pokroku“.

Jistě, jde o „pokrok“ a „spravedlnost“ směrem dozadu, neboť se jedná o hluboká selhání lidí, kteří vydávají své charakterové slabosti a konstruktivní neschopnost za „revoluční pokrok“.

Momentálně vůbec žádná hospodářská krize neexistuje. Tedy existuje, ale pouze na potištěných stránkách novinového papíru, tak jako v televizních a rozhlasových relacích. Toho se chytají závistivci všeho druhu a volají po “zestátněních“.

Proč by mělo dojít k zestátnění špičkových, světových podniků jenom proto, že jsou řízeny neschopným managementem? Nebylo by lepší tyto nemohoucí individua propustit a nahradit je schopnějšími? V Japonsku to tak praktikují již od počátku 60. let minulého století a daná opatření fungují na jedničku.

Místo propuštění dělníků, propustit neschopné vedení! Proč by měl dělník být potrestán za léta vynikající a pilné práce pouze proto, že to páni ředitelé nezvládají a jejich nekompetentnost je zcela transparentní?

Závistivci to vidí samozřejmě naprosto jinak a vyrukovali do boje s tzv. „kapitalistickou hrabivostí “. Hrabivost zcela jistě není žádnou ctností, ale proti závisti se jedná o poměrně neškodný, doprovodný efekt lidské slabosti.

Bývalý francouzský president omezuje fenomény závisti a záště pouze do oblasti „urychlování inflace“. Na rozdíl od této úvahy jsem toho názoru, že závist se může zřetelně promítat i do oblasti mezd a příjmů.

Dovolte mi jeden příklad z mé zkušenosti, který je sice svým rozsahem miniaturní, ale v globálu by mohl mít těžké ekonomické následky:

Během mého studia na Universitě ve Vídni 1968-70, jsem se stal jedním z volných dopisovatelů Radia Svobodná Evropa (RFE). Z vyplácených honorářů tohoto vysílače jsme si my - studenti financovali svá studia ve Vídni.

Jednoho krásného dne se rozhodl kompetentní redaktor RFE (studio Vídeň), Tibor Zlocha, jednomu z našich studijních kolegů zvýšit honoráře o 150 rakouských šilinků za každou vysílací relaci. Při čtyřech vysílacích relacích měsíčně se tedy jednalo o zvýšení příjmu v celkovém objemu 600 rakouských šilinků za měsíc. To bylo tehdá, na konci 60. let, pro studenta relativně hodně peněz. Za tento obnos si mohl např. dovolit ve špičkovém vídeňském XVII okrese, pronajmout slušně zařízený pokojík a uhradit danou finanční částkou měsíční činži.

Musím k tomu dodat, že onen kolega - student sociologie - pracoval podstatně efektivněji a flexibilněji než my všichni dohromady. Podle mého názoru by si zasloužil ještě větší příjem, než mu byl zvýšením honoráře přiznán.

K mému největšímu překvapení se ostatní spolupracovníci nezačali snažit, aby rovněž pracovali tak efektivně a flexibilně jako on a tím pravě tak dosáhli zvýšení honorářů. Naopak vynaložili neuvěřitelné množství energie a píle, aby již výše citovanému studentovi sociologie byly honoráře opět zredukovány na původní úroveň.

Po hektických intervencích - dokonce v mnichovské centrále RFE - a dlouhém, nechutném tahání sem a tam, se jim opravdu podařilo, že našemu kolegovi byly příplatky škrtnuty. Ještě dnes si dobře vzpomínám s jakou radostí a zadostiučiněním moji kolegové tuto zprávu přijali. Považovali tento svůj „úspěch“ za obrovské vítězství nad údajnou „nespravedlností“.

V žádném případě nikdo z nich neměl výčitky svědomí a oni sami sebe považovali za jakési „ochránce morálky a práva“. Byli naprosto přesvědčeni, že jednali správně. Dovoluji si zapochybovat o tom, že můj osobní zážitek je ojedinělým případem v našem
zakomplexovaném světě.

Závist je prvním předpokladem úpadku a neúspěchu. Oni bojovníci za „právo a rovnost“ dokázali sice studenta sociologie připravit o zvýšení příjmu, ale jejich výkon se nezlepšil a v nejlepším případě zůstal stejný. Mohli snad mít pouze radost z toho, že jeho úspěch je přesně tak mizerně placen jako jejich neúspěch. V tom viděli jakési podvědomé zadostiučinění: On je chytrý a my jsme blbý, ale vůbec mu to nepomáhá. Všichni dostáváme stejně. „Rovnost, svornost, bratrství!“

Mentalitou „rovnost i v chudobě“, resp. „raději budeme všichni žít v bídě, než abychom připustili, že by mohl někdo zbohatnout“, opravdu nelze ani v sociálním tržním hospodářství vybudovat blahobyt pro všechny, neboť závist je prokazatelně spolehlivým motorem neúspěchu jakéhokoliv demokratického předsevzetí.

(Více se lze dočíst v knize Jana Berwida-Buquoye: „Otec německého hospodářského zázraku - Ludwig Erhard“, nakladatelství Professional Publishing , 2. vydání, České Budějovice 2006).