Jak je to s naší schopností vést dialog?
Lid by se měl snažit vychovávat svou vlastní vládu, aby se z ní nestali gauneři. Není to snadné, ale nemáme na vybranou: Moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Zatím se nacházíme v té první fázi. Nedopusťme proto, aby se nám výchova naší vlády vymkla z rukou a my jsme vklouzli do té druhé fáze, ze které jsme se např. prokazatelně v letech 1938 - 1989 nebyli schopni vymotat.
Základem demokracie je dialog. Umíme vůbec vést dialog bez nedůvěry, podezřívání, nadávek a osočování? My snad ano, ale vláda s tím má enormní potíže. Tolik sprostoty a polopravd, které se za poslední tři roky z vládních a parlamentních kruhů na nás valily, by nezvládly ani všechny žižkovské domovnice dohromady za padesát let.
V jedněch novinách jsem četl, že naše demokracie se nachází v krizi. Přijal jsem onu zprávu s radostí, protože pakliže je naše demokracie v krizi, tak pořád ještě nějakou máme. Jde o jednoduchou aristotelovskou logiku: V krizi může být pouze to, co existuje. Neexistující demokracie se do krize dostat nemůže, protože prostě chybí. Není k dispozici!
Buďme tedy rádi, že je naše demokracie v krizi. I když nic jiného, alespoň pořád ještě nějakou máme. Kdyby jsme ji neměli, nemohla by se do krize dostat.
Není ovšem důvod usínat na vavřínech. Největším nebezpečím naší demokracie není pouze vláda, nýbrž i justiční stát, který právní stát nepozorovaně nahrazuje a nebo mu nedá vůbec vzniknout. V neposlední řadě je vážným nebezpečím i president republiky, jehož arogance a škody, jenž učinil svými narcistickými postoji v zahraničí, nejsou právně stíhatelné.
Náš občan se tedy nachází v nezáviděníhodné situaci:
Má na krku vládu, která musela odejít pro ztrátu důvěry, vyvolanou arogancí jejího předsedy. Presidenta, kterému se jedná hlavně a jenom o něho samotného. Soudy, jejichž rozsudky nemají s právem a spravedlností nic společného a jsou justičním samoúčelem, neřešícím v nejlepším případě vůbec nic. V nejhorším případě, mající na svědomí tragické následky desítek obětí, které je původně požádali o pomoc v domnění, že u nich najdou právo a spravedlnost.
Nezřídka po více než deseti letech oni rukojmí “přísného dodržování zákonů“ dostávají do ruky rozhodnutí soudních orgánů o věcech, jejíž skutková podstata se během dlouhého času čekání již minimálně třikrát změnila.
Tyto oběti justičního státu potom čtou rozsudky připomínající lidský paskvil z nějakých podivných dávných časů. Následky postižených bývají tragické: Mozkové mrtvice, srdeční infarkty, selhání krevního oběhu, nervová zhroucení s následkem zastavení srdeční činnosti... jednou větou: nepřímé justiční vraždy.
Už jste někdy vedli dialog se soudem?
Již samotná taková představa je směšná. Nic takového totiž není možné.
Tato instituce vám nařizuje, kdy máte vstát a kdy si máte sednout. Kdy smíte něco říci a kdy nesmíte ani hlesnout. Posílají vás ze soudní síně kdy si vzpomenou a zase vás volají nazpátek kdy si vzpomenou. Nejen, že se nemůžete proti tomu bránit, ale navíc vám zakážou jakýkoli protest. Jedná se snad o jedinou instituci v parlamentní demokracii, která z vás udělá během kratičké doby úplnou cvičenou cirkusovou opici...
Dialog vyžaduje rovnoprávnost a vzájemnou úctu.
To znamená určitou morální zralost a úroveň diskutujících subjektů. Důležitá je i míra informovanosti snižující pocity nedůvěry a podezírání. Nedůvěra vzniká převážně z nechápavosti, nízké a chybné informovanosti, tak jako nedostatku představivosti.
Předpokladem úspěšného dialogu je vzájemná důvěra.
Lidé kteří si nevěří, nic pořádného nedokážou. Ze strachu a nedůvěry doposud nikdo nezbohatl, nestal se světovým vynálezcem ani mistrem Evropy v plavání. Hrůza posílená pitomostí žádné bohatství ani pokrok nepřinášejí. Dialog na úrovni je důležitým předpokladem dalšího lidského pokroku v zájmu humanity a tolerance.
Vykládejte to ovšem někomu ve vládě nebo u soudu!
Ano, tyto instituce je třeba vychovávat a uvést tím jejich běsnění na snesitelnou míru. Může se tak dít zakládáním různých spolků a organizací. Jejich účelem by měla být nepřímá kontrola orgánů moci a snaha naučit je dialogu. To znamená permanentně upozorňovat presidenta republiky, vládu a soudy, co je to slušnost, právo, spravedlnost, morálka, vzájemná úcta, tolerance a vůbec schopnost vést dialog.
Od toho všeho se odvíjí úroveň naší civilizace.
Levičákům by se mělo vtloukat do hlavy, že krást cizí majetek se nesmí. Pravičákům by se mělo zdůrazňovat, že komunista je taky jenom člověk, jenž patrně vyrůstal v poměrech, které by mu nikdo nezáviděl. Fašisté by si měli opakovat Kristovu poučku, „kdo sáhne k meči, mečem zajde“ aneb vypálená kulka se vrací z druhé strany tou samou rychlostí a rovněž si nejde svůj cíl.
V jedněch rakouských novinách jsem četl zajímavou stať o dialogu. Hovořilo se tam o mentalitě národa. Prý je závislá na tom, co národ v minulosti prožil. To mi připomíná jednu historku z doby okupace 21. srpna 1968, tedy z časů, kdy nás Sovětský svaz osvobodil od svobody.
Bydlel jsem tehdy v Praze a jel jsem tramvají z Braníka na právnickou fakultu UK. Onen dopravní prostředek byl jako tradičně úplně obsazen cestujícími a tak jsem ve stoje visel pravou rukou za klandr nade mnou. Dívali jsme se všichni z okna na pouliční dění. Z Bráníka až do Modřan se táhla nekonečná kolona špinavých ruských tanků. Výrazy smutku a zoufalství bylo možné vyčíst z tváře každého spolucestujícího. Přede mnou seděl jakýsi stařík, pozoroval celé to hemžení venku a připitoměle se usmíval. Neudržel jsem se a vyhrkl jsem na starce: “To je sranda dědo, co?“
Kmet zvedl svůj zrak vzhůru ke mně a pravil: “Kolik je Vám let mladý muži?“
Odpověděl jsem popravdě: “Dvaadvacet mi bylo v březnu.“ Děda neztrácel úsměv: “A víte kolik mi je let, mladý muži? “ Zavrtěl jsem hlavou. “No, vidíte.“ pokračoval stařešina, “Mně bylo předevčírem 98. Narodil jsem se 1870. Vy tomu možná mladý muži nebudete věřit, ale já jsem dneska již celkem po čtrnácté osvobozenej.“
Ano, člověk je obětí svých zkušeností.
Pro toho, koho za život již čtrnáctkrát “osvobodili “, je těžké nebýt cynikem. “Osvobozovací “ akce nepostihly pouze onoho staříka, nýbrž celý náš národ. Ano, kmen Čechů trpí nadmírnou dávkou cynismu. Vždy jsme se museli snažit všechna ta “osvobození “ přežít (viz Švejka a švejkování). Nebylo to za žádných okolností lehké. Kdo mi nevěří, ať se zeptá svého dědečka nebo babičky.
Přesto se musíme z této šlamastiky nějak a svižným tempem dostat. Jsme doslova odsouzeni k úspěchu. Prvním a rozhodným krokem správným směrem, je umění vést dialog.
Základem demokracie je dialog. Umíme vůbec vést dialog bez nedůvěry, podezřívání, nadávek a osočování? My snad ano, ale vláda s tím má enormní potíže. Tolik sprostoty a polopravd, které se za poslední tři roky z vládních a parlamentních kruhů na nás valily, by nezvládly ani všechny žižkovské domovnice dohromady za padesát let.
V jedněch novinách jsem četl, že naše demokracie se nachází v krizi. Přijal jsem onu zprávu s radostí, protože pakliže je naše demokracie v krizi, tak pořád ještě nějakou máme. Jde o jednoduchou aristotelovskou logiku: V krizi může být pouze to, co existuje. Neexistující demokracie se do krize dostat nemůže, protože prostě chybí. Není k dispozici!
Buďme tedy rádi, že je naše demokracie v krizi. I když nic jiného, alespoň pořád ještě nějakou máme. Kdyby jsme ji neměli, nemohla by se do krize dostat.
Není ovšem důvod usínat na vavřínech. Největším nebezpečím naší demokracie není pouze vláda, nýbrž i justiční stát, který právní stát nepozorovaně nahrazuje a nebo mu nedá vůbec vzniknout. V neposlední řadě je vážným nebezpečím i president republiky, jehož arogance a škody, jenž učinil svými narcistickými postoji v zahraničí, nejsou právně stíhatelné.
Náš občan se tedy nachází v nezáviděníhodné situaci:
Má na krku vládu, která musela odejít pro ztrátu důvěry, vyvolanou arogancí jejího předsedy. Presidenta, kterému se jedná hlavně a jenom o něho samotného. Soudy, jejichž rozsudky nemají s právem a spravedlností nic společného a jsou justičním samoúčelem, neřešícím v nejlepším případě vůbec nic. V nejhorším případě, mající na svědomí tragické následky desítek obětí, které je původně požádali o pomoc v domnění, že u nich najdou právo a spravedlnost.
Nezřídka po více než deseti letech oni rukojmí “přísného dodržování zákonů“ dostávají do ruky rozhodnutí soudních orgánů o věcech, jejíž skutková podstata se během dlouhého času čekání již minimálně třikrát změnila.
Tyto oběti justičního státu potom čtou rozsudky připomínající lidský paskvil z nějakých podivných dávných časů. Následky postižených bývají tragické: Mozkové mrtvice, srdeční infarkty, selhání krevního oběhu, nervová zhroucení s následkem zastavení srdeční činnosti... jednou větou: nepřímé justiční vraždy.
Už jste někdy vedli dialog se soudem?
Již samotná taková představa je směšná. Nic takového totiž není možné.
Tato instituce vám nařizuje, kdy máte vstát a kdy si máte sednout. Kdy smíte něco říci a kdy nesmíte ani hlesnout. Posílají vás ze soudní síně kdy si vzpomenou a zase vás volají nazpátek kdy si vzpomenou. Nejen, že se nemůžete proti tomu bránit, ale navíc vám zakážou jakýkoli protest. Jedná se snad o jedinou instituci v parlamentní demokracii, která z vás udělá během kratičké doby úplnou cvičenou cirkusovou opici...
Dialog vyžaduje rovnoprávnost a vzájemnou úctu.
To znamená určitou morální zralost a úroveň diskutujících subjektů. Důležitá je i míra informovanosti snižující pocity nedůvěry a podezírání. Nedůvěra vzniká převážně z nechápavosti, nízké a chybné informovanosti, tak jako nedostatku představivosti.
Předpokladem úspěšného dialogu je vzájemná důvěra.
Lidé kteří si nevěří, nic pořádného nedokážou. Ze strachu a nedůvěry doposud nikdo nezbohatl, nestal se světovým vynálezcem ani mistrem Evropy v plavání. Hrůza posílená pitomostí žádné bohatství ani pokrok nepřinášejí. Dialog na úrovni je důležitým předpokladem dalšího lidského pokroku v zájmu humanity a tolerance.
Vykládejte to ovšem někomu ve vládě nebo u soudu!
Ano, tyto instituce je třeba vychovávat a uvést tím jejich běsnění na snesitelnou míru. Může se tak dít zakládáním různých spolků a organizací. Jejich účelem by měla být nepřímá kontrola orgánů moci a snaha naučit je dialogu. To znamená permanentně upozorňovat presidenta republiky, vládu a soudy, co je to slušnost, právo, spravedlnost, morálka, vzájemná úcta, tolerance a vůbec schopnost vést dialog.
Od toho všeho se odvíjí úroveň naší civilizace.
Levičákům by se mělo vtloukat do hlavy, že krást cizí majetek se nesmí. Pravičákům by se mělo zdůrazňovat, že komunista je taky jenom člověk, jenž patrně vyrůstal v poměrech, které by mu nikdo nezáviděl. Fašisté by si měli opakovat Kristovu poučku, „kdo sáhne k meči, mečem zajde“ aneb vypálená kulka se vrací z druhé strany tou samou rychlostí a rovněž si nejde svůj cíl.
V jedněch rakouských novinách jsem četl zajímavou stať o dialogu. Hovořilo se tam o mentalitě národa. Prý je závislá na tom, co národ v minulosti prožil. To mi připomíná jednu historku z doby okupace 21. srpna 1968, tedy z časů, kdy nás Sovětský svaz osvobodil od svobody.
Bydlel jsem tehdy v Praze a jel jsem tramvají z Braníka na právnickou fakultu UK. Onen dopravní prostředek byl jako tradičně úplně obsazen cestujícími a tak jsem ve stoje visel pravou rukou za klandr nade mnou. Dívali jsme se všichni z okna na pouliční dění. Z Bráníka až do Modřan se táhla nekonečná kolona špinavých ruských tanků. Výrazy smutku a zoufalství bylo možné vyčíst z tváře každého spolucestujícího. Přede mnou seděl jakýsi stařík, pozoroval celé to hemžení venku a připitoměle se usmíval. Neudržel jsem se a vyhrkl jsem na starce: “To je sranda dědo, co?“
Kmet zvedl svůj zrak vzhůru ke mně a pravil: “Kolik je Vám let mladý muži?“
Odpověděl jsem popravdě: “Dvaadvacet mi bylo v březnu.“ Děda neztrácel úsměv: “A víte kolik mi je let, mladý muži? “ Zavrtěl jsem hlavou. “No, vidíte.“ pokračoval stařešina, “Mně bylo předevčírem 98. Narodil jsem se 1870. Vy tomu možná mladý muži nebudete věřit, ale já jsem dneska již celkem po čtrnácté osvobozenej.“
Ano, člověk je obětí svých zkušeností.
Pro toho, koho za život již čtrnáctkrát “osvobodili “, je těžké nebýt cynikem. “Osvobozovací “ akce nepostihly pouze onoho staříka, nýbrž celý náš národ. Ano, kmen Čechů trpí nadmírnou dávkou cynismu. Vždy jsme se museli snažit všechna ta “osvobození “ přežít (viz Švejka a švejkování). Nebylo to za žádných okolností lehké. Kdo mi nevěří, ať se zeptá svého dědečka nebo babičky.
Přesto se musíme z této šlamastiky nějak a svižným tempem dostat. Jsme doslova odsouzeni k úspěchu. Prvním a rozhodným krokem správným směrem, je umění vést dialog.