Toť doslova hamletovská otázka. Je něco takového podle českých právních norem vůbec řešitelné? Zdá se, že nikoli. Nejvyšší zákon České republiky je ústava. Ta o tom zcela jasně vypovídá:

Čl. 54, odst. 3: „Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný.“ Něco tak záhadného jsem v ústavách anglosaských a německy hovořících národů nikdy nečetl. Jak je možné, že by nějaký člověk na této planetě nebyl odpovědný za to, co dělá? Tedy pakliže není zbaven svéprávnosti. Zajímalo by mě, co si zákonodárci při tom mysleli, když něco tak nehorázně absurdního odhlasovali.

Čl. 59, odst. 2: (prezidentův slib): „Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu…“ Chybí ovšem sankce za to, když to dělat nebude. Ve skutečnosti se tím řídit vůbec nemusí, protože podle citovaného čl. 54, odst. 3, si může dělat, co chce. Nehledě na to, si nedovedu představit, jak by někdo mohl „zastávat zájmy všeho lidu“, když každý z nás má zájmy jiné. Při formulování této věty byla legislativa patrně ožralá na mol.

Čl. 63, odst. b: „Sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy…“ Tento článek je nařizující, neboť se jedná o prezidentovu pracovní náplň. Prezident Václav Klaus žádnou mezinárodní smlouvu nikdy nesjednával, protože to prokazatelně neumí. Ačkoli obě komory parlamentu Lisabonskou smlouvu schválily a čl. 63, odst. b: mu nařizuje, aby to ztvrdil svým podpisem, odvolává se nejvyšší představitel státu na to, že počká, až jak to dopadne v Irsku.

V tomto případě by se mělo jednat o zradu zájmů českého národa, neboť v čl. 59, odst. 2 (prezidentův slib) Václav Klaus přísahá: „Slibuji věrnost České republice“. Tedy České a nikoli Irské republice. Když se zvolení zastupitelé českého lidu rozhodli pro ratifikaci, nemůže prezident proti tomu stavět zájmy Irska. Je to asi tak, jako bychom chtěli vystupovat z Evropské unie tvrzením, že Madagaskar tam taky není a počkáme, až tam bude.

Tedy zrada, neřku-li velezrada.

To ovšem pouze v tom případě, že prezident nezešílel a ví, co dělá. A tady si nejsem zcela jist. Bylo by nutné prozkoumat, jak dalece Václav Klaus ví, že se dopouští velezrady a jak dalece je jeho jednání následkem duševní choroby.

Čl. 65, odst. 2 sice připouští stíhání pro velezradu, ale zde jde o trestní normu, předpokládající úmyslný čin. Pakliže prezident zešílel (a ledascos tomu nasvědčuje) jeho stíhání není možné, neboť si není vědom následků svého jednání. V tom případě opět vstupuje v platnost čl. 54, odst. 3, kdy prezident za nic neodpovídá, zesílený navíc čl. 65, odst. 3: „Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno.“

Právě onen čl. 65, odst. 3 mě nesmírně zaráží. Co touto naprosto nehoráznou drzostí chtěl zákonodárce říci? Proč dává legislativa svobodu jistému člověku k beztrestnému páchání jakýchkoli zločinů (s výjimkou velezrady) jenom proto, že jeho dobře placené zaměstnání z peněz daňových poplatníků, je prezident?

Co udělal takovýto funkcionář pro národ tak záslužného, aby požíval ona neuvěřitelná privilegia, která jsou za normálních okolností k dispozici pouze despotům?

Prezidenti tohoto světa žijí většinou z finančních prostředků odcizených vlastnímu obyvatelstvu. Jinak by se neuživili. Po skončení svých funkcí odcházejí obvykle do důchodu. Sotva kdo by je byl ochoten zaměstnávat. Nedisponují totiž ničím, co by se dalo nazvat čestnou a produktivní prací.

Vraťme se však k čl. 65, odst. 3. Představte si následující idylku: Prezident se pomátne. Nechá zastavit svou limuzínu před dětskou školkou, říká: “Hoši, teď si zapícháme!“ Vpadne do školky a znásilní tři holčičky. Protože je ještě navíc podle čl. 63, odst. c, vrchním velitelem ozbrojených sil, rozkáže své ozbrojené ochrance, aby holčičky podrželi a rovněž si posloužili.

Ať se vám zdá tato scéna jakkoli perverzní, brutální a odsouzeníhodná, podle znění českého zákonodárství je právně nepostižitelná.

Teoreticky by se to mohlo opakovat každý den, aniž by měli rodiče znásilněných dítek možnost se bránit. President je podle čl. 65, odst. 2 stíhatelný pouze pro státní velezradu. Znásilňování malých dětí není státní velezradou. Daná činnost je tím pádem v souladu se zákonem a šílený prezident úchylka, si může posloužit, kdy si vzpomene…

Ano, nesmějte se!

I tomu se říká “Česká republika je právním státem a dbá na přísné dodržování zákonů“.

Přečtěte si však ty zákony! Jeden odporuje druhému, a pakliže se při tom nepozvracíte, tak máte zatraceně odolný žaludek.

Přesto vyrazila senátorka Alena Gajdůšková (ČSSD) do útoku.

Ve smyslu čl. 65, odst. 2 se rozhodla vypracovat proti Václavu Klausovi žalobu ve smyslu “prezidentovy velezrady“. K tomu však musí dokázat, že prezident republiky ví, co dělá a to nebude tak snadné jak se na první pohled zdá. Jakmile se zjistí, že prezident je na hlavu, celá kauza padá. Šílenec může vykonávat funkci prezidenta dál, neboť slabomyslnost jako takovou nelze právně definovat ve smyslu „velezrady“ a výkonu funkce prezidenta nepřekáží.

Toto není totiž ani zdaleka první zádrhel ze strany hlavy státu. Prezident odmítá už celé měsíce podepsat také “Úmluvu o přistoupení k mezinárodnímu trestnímu soudu“, kterou schválily loni obě komory parlamentu, a také protokol k evropské sociální chartě.

Senátorka Gajdůšková se tedy bude muset rozhodnout pro jednu z obou variant: „velezrada“ anebo „svěrací kazajka“? Přičemž ta druhá bude velice sporná, neboť, co si počít s prezidentem, který zešílel? Na to nemáme zákon.