Jakmile je svědomí nahrazeno zákonem, mění se právní stát ve stát justiční. Jakmile je lidská slušnost vytlačena arogancí moci, demokracie se mění v demokraturu. V této souvislosti je třeba rozlišovat mezi politikem a politickým gangsterem. Politik by se měl řídit tužbami národa. Motivace politického gangstera je výhradně dialektika materialismu, tzn. cynismus vlastního prospěchu.


V oblasti justice je třeba dbát na to, aby se z práva a spravedlnosti nestalo prázdné mlácení paragrafů. Soudcům je nutné zajistit nezávislost, ale pakliže se z nich stanou pouze justiční nádeníci, přestávají být soudci. „Justiční nádeník“ není ve smyslu demokracie a práva soudce. Nemůže tedy požívat nezávislost. Měl by mít možnost důstojně odejít předtím, než bude právem vyhozen. Ovšem jaká složka má rozhodovat, kdo je soudce a kdo pouhý „mlátič paragrafů“ a tím „justiční nádeník“? Zatím se k tomu nikdo nemá.

Myslím si, že soudcem se člověk nestává podepsáním pracovní smlouvy, nýbrž musí v něj dozrát. Vzdělání jako takové nestačí. Je nutné mít rovněž odpovídající charakterový a společenský profil. S tím se částečně člověk rodí a částečně jej získává životními zkušenostmi.

Naši špičkoví politici většinou v očích veřejnosti selhávají.

Není to tím, že by byli hlupáci - to rozhodně nikoli, nýbrž jejich myšlení, jednání a reakce jsou naprosto průměrné. Jejich myšlení a jednání se nachází v pevném sevření materialistické dialektiky. Cynismus permanentně vytlačuje slušnost a nebo jí nenechá ani vzniknout.

Avšak průměrnost v očích občana nevzbuzuje ani autoritu ani respekt. Bez autority se občan nemá o co opřít. Bez respektu ztrácí důvěru. Nejde o to, že by upadala pouze morálka - to tak jako tak, ale daleko horší je bezperspektivnost naší společnosti.

Vlastně jsme jediným národem v Evropě, který nemá demokraticky volenou vládu. Řídí nás skupina úředníků, která to ostatně ovládá daleko lépe než vláda, která před tím vůbec vládnout neuměla a je dobře, že alespoň zavčas odešla.

Parlamentní opozice jako taková prakticky neexistuje a zdá se to být lepší než kdyby existovala. Našinec si nepotřebuje v masmédiích vyslechnout hulvátské projevy na adresu někoho, kdo sedí v parlamentě o několik lavic dál. Jistě, žádný člověk není dokonalý. Každý z nás se někdy rozčílí, ale proč by se právě veřejnost měla dozvědět, že ten či onen poslanec se zase neumí za žádných okolností ovládat? Jaroslav Hašek kdysi napsal: “Hulvátské chování mimo území poslanecké sněmovny, je znakem podprůměrné inteligence.“

Ano, problémy byly i před 110 lety, ale tehdá se chodilo převážně pěšky nebo jezdilo na koni. Více než 30 procent venkovského obyvatelstva neumělo číst ani psát. Pluh tahali voli a místo nákladního automobilu fungoval osel. Svítilo se voskovými svícemi nebo loučí. Jediným zdrojem informací byly noviny v poměrně malých nákladech, které se ostatně do odlehlých oblastí ani nikdy nedostaly.

Můj prapředek byl rychtářským Pánem v Balkově Lhotě u Tábora (Ioanes Bervidae, Dominus civitatis iudex de Lhotae). Noviny dostával dvakrát až čtyřikrát do roka. Ostatním, převážně negramotným zemědělcům, potom večer za svitu louče na rychtě vyprávěl, co se tam dočetl. Nevolníci to poslouchali v naprostém tichu se spadlou bradou.

Člověk by si myslel - muselo se tedy jednat o společenské období absolutního idiotismu. Ovšem, chyba lávky!

Historický úsek této doby nám dodal desítky geniálních literátů i politických osobností. Dodnes z nich čerpáme plnými doušky. Kultura, mravy, slušnost a společenská úroveň vzkvétaly a zdálo se, že tomu tak bude na věky věkův. Samozřejmě byly i problémy, ale ty se ukazovaly jako logické, spojené s nedostatkem techniky a infrastruktury.

Při dnešním toku informací a technických vymoženostech by to muselo být daleko a daleko lepší. Nikoli. Opak je pravdou. Slušnost a hlavně politická slušnost je silně nedostatkovým zbožím. Průměrnost a někdy dokonce i blbost zcela ovládla veřejné instituce a hlavně vládní, tak jako justiční orgány. Ozbrojené složky z nějakých záhadných důvodů dotčeny zatím nebyly. Alespoň ne tolik.

Český policista je považován za jednoho z nejslušnějších na světě. Jak je to možné, nevím.

Z vlastní zkušenosti vím, že se skutečně jedná o fakt. Pro zahraničí je to zrovna takovou záhadou, jako naše občasné prvenství v ledním hokeji. Zde jde o nevysvětlitelná tajemství. Je to asi tak, jako by Eskymáci byli mistry světa v kopané. Jedná se o absurditu, jejíž objasnění není možné.

Naše armáda je považována v zahraničí za slušnou, ale jde patrně o nedorozumění. Nejsme totiž schopni vést válku. Přečtěte si pozorně Švejka. Jedná se o vojáka, který ve válce sice byl, ale žádnou nikdy nikde praktikovat neuměl. Tuto tragickou neschopnost se nám zatím ještě pořád daří prodávat jako “touhu po míru“.

Když jsem sloužil v letech 1981-89 v Západním Berlíně v britské armádě, všichni Angličané mi automaticky začali říkat “Švejku“. To tak zdomácnělo, že jsem dostával i výplatní pásku žoldu se jménem “John Schweik“ a mnozí britští armádní příslušníci si mysleli, že se tak opravdu jmenuji. Český voják a Švejk se jim zdálo jako jedno a totéž. Moje “slušnost“ byla spíš Angličany chápána jako “neschopná neohrabanost“, což se projevovalo i při cvičných střelbách, kde jsem končil vždy suverénně na posledním místě, se slovy Warrant Officera Gensriche: “Švejku, doprdele! Kam to zase míříte? “

Přičiněním našeho pana presidenta se v zahraničí diskvalifikujeme až nápadně často. Lisabonskou smlouvu podepsal jako poslední ze všech evropských státníků a to ještě s výhradami, kterým slušný člověk dost dobře nerozumí.

Pan president patrně nepovažuje sudetského Němce za člověka, natožpak za Evropana. Shledává jako naprosto absurdní, aby někdo žádal nazpět to, co mu bylo odcizeno. Dělá to dojem, že pan president je posledním studenoválečníkem na tomto kontinentě a to navíc dvacet let po skončení studené války.

S mentalitou tohoto druhu se sice nedostaneme ani o krok dál, ale má to ovšem i pozitivní dopad. Národ si začíná uvědomovat, že pan president čím dál tím více representuje jenom sám sebe a to nejen v zahraničí. Narcismus a arogance v oblasti politiky se čím dál tím více distancují od občana a jeho skutečných potřeb.

Občan zůstává sám se svými starostmi, neboť materialistická dialektika politického cynismu ho ignoruje. Vyvolení se hlavně starají o to, aby to vycházelo v první řadě jim. Úlohu občana chápou tak, aby jim v tom pomáhal. Slušnost sice jako takovou nezavrhují, ale nepotřebují ji a ani jí nepraktikují u toho. Zbytečně by komplikovala průběh dialektiky materiálního cynismu.

Žádná diktatura sice není nikdy věčná, ale ani žádná demokracie doposud nebyla věčnou. Co z obou systémů začne převládat, záleží pouze na nás na všech. Cynickým způsobem vyžadujeme pravdu, ačkoli všichni víme, že jí můžeme získat teprve tehdy, když sami učiníme razantní přítrž našemu přirozenému sklonu ke lži. A to není vůbec snadné.