„Tak nám chytili šíleného soudce, paní Müllerová...“ Tímto by asi začínal tento blog, kdyby ho psal Jaroslav Hašek. Dopadená nezávislá ruka zákona se jmenuje Pavel Nagy a pochází z Okresního soudu Mladá Boleslav.

Nějaký čas jej pronásledovali se svěrací kazajkou a potom jej lapili. Teď sedí na psychiatrické klinice v Bohnicích. Nechtěl se nechat chytit a prý hulákal do ulic: „Já jsem nezávislým, demokratickým soudcem, vy idioti!“ Nic mu to nepomohlo. Svěrací kazajka je svěrací kazajka...

Již v březnu 2009 podal na nezávislého demokratického soudce Nagyho trestní oznámení bývalý ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Pospíšil (ODS), protože tento justiční předobraz práva a spravedlnosti si vymyslel v roce 2007 soudní líčení, které ve skutečnosti nikdy neexistovalo. Tedy již v roce 2007 muselo být jasné, že Pavel Nagy je zralý na psychiatrickou kliniku a ne na předsednictví v soudní síni.

Proč došlo k zákroku až v roce 2010? Možná proto, aby se nezjistilo, že takových demokratických nezávislých soudců, kteří za své rozsudky nejsou schopni nést morální ani společenskou zodpovědnost, je podstatně více než pouhý Pavel Nagy. Tento soudcovský psychopat vlastně ani nikomu neublížil. Vymyslel si pouze ve své choromyslnosti soudní proces, jenž se jaktěživ nekonal a to bylo vše. O slabomyslnost samozřejmě jde, ale je to také trestné?

V naší společnosti parlamentní demokracie musí být soudce nezávislý, ale nikde není ustanoveno, že nesmí být choromyslný nebo dokonce slabomyslný. Hlavní je, aby byl nezávislý. To znamená, aby jeho rozsudky, částečně choromyslné a částečně slabomyslné, nemohly být napadnutelné.

Když takový soudce vyhlásí, že kulička je hranatá, protože se země netočí, a vy nemáte finanční prostředky na odvolání, nabude tím rozsudek právní moci, zůstane to tak na věky věků. Vy s tím nehnete, i kdyby onen zástupce práva a spravedlnosti zbytek svého života strávil ve svěrací kazajce v Bohnicích.

Soudce Pavel Nagy nebyl ovšem stíhán proto, že byl psychopat, to patrně v oblasti justice vůbec nevadí, nýbrž proto, že bral úplatky. A zde jsme u jádra věci: Můžeš být blbým a nekompetentním, jak se ti zlíbí, ale běda, když tě přistihneme, že ti dal někdo dvacetikorunu! Tak je s tebou konec!

Soudce Pavel Nagy se s tím netajil: “Bral jsem úplatky, protože jsem byl v tomto momentě nepříčetný.“ No, dobře. Jak je to ovšem s jeho dosavadními rozsudky? Když je vyhlašoval, byl také nepříčetný?

Zdrcující je následující skutečnost: V Bohnicích se zkoumá, zdali byl soudce v době pobírání úplatků příčetný či nikoli. Nezkoumá se však, zdali byl příčetný či nikoli, když vyhlašoval rozsudky. Teď nemám samozřejmě na mysli ony soudní přelíčení, které si v choromyslnosti vymyslel.

Nekompetentní rozsudky takovýchto soudců, hlavně v právně majetkové sféře, mohou mít fatální následky. Již při samotném pomyšlení na to mi jezdí mráz po zádech. V případě, že vrah a nebo notorický násilník, odsouzený k osmi letům žaláře, mohl dostat o dva roky méně nebo více, nehraje v konečném efektu vůbec žádnou roli.

Když však chamtiví chytráci připraví nezkušený manželský pár důchodců o rodinný domek podepsáním hanebné neprůhledné smlouvy a soud dá takovým gangsterům za pravdu, pak zde skutečně zůstává rozum stát. Není zde nikdo, kdo by takového soudce zatkl a rovněž postavil před soud kvůli napomáhání k loupežné krádeži a nebo ho odvezl ve svěrací kazajce do Bohnic na vyšetření, jak dalece byl při vyhlášení rozsudku příčetný. To by se podařilo pouze v případě, že by si dotyčný vykonavatel práva a spravedlnosti prokazatelně nechal vyplatit úplatek od deseti korun výše.

Nakonec bych si dovolil dát k dobrému jednu anglickou anekdotu: Ruský soudce vyšetřuje skupinu tří mladíků podezřelých z vyloupení moskevské banky. Soudce velice šilhá a osloví prvního podezřelého: “Tak jak to bylo s tou bankou?“

Druhý odpovídá: “Já nevím. Já jsem u toho vůbec nebyl.“

Šilhavý soudce se rozčiluje: “Vás jsem se na nic neptal!“

Třetí v řadě dodává: “Vždyť já jsem taky nic neříkal!“

Přesto, že v kauze “moskevská banka“ se nic nezjistilo, šilhavý soudce odsoudil přítomné za “ztěžování vyšetřování trestného činu loupeže“. Tedy nejen slabomyslnost, nýbrž i šilhání může mít fatální vliv na vynesení rozsudku.