(1. dubna 2036) Dvojice teenagerů J. a M. se přišla podívat do lesa, zda v mimořádně teplém počasí trvajícím od počátku týdne, už nezačaly růst houby.

Při prohlížení míst, kam obvykle chodí houbařit, zažili překvapení. Mezi stromy se náhle objevila seniorka, cosi skřehotavě zamumlala, podivně se zasmála, zamávala holí a rychle zmizela.

V prvotním šoku chtěly mladé osoby lesní prostor kvapně opustit. Nakonec se však rozhodly, že se vydají hlouběji do lesa po stopách seniorky. Způsob její komunikace včetně nonverbálního jednání vybočoval ze standardu, a zřejmě potřebuje pomoc.

Po kratším putování se J. a M. dostali k malému lesnímu domku. Že by mělo jít o chaloupku baby Jagy se známým bezpečnostním rizikem pro návštěvníky, to vyloučili, protože střešní krytina byla z jiného materiálu než perníku, a ke konzumaci se nehodila.

Po trojím zaklepání vyšla žena ven.

Do tváře ji vidět nebylo, měla jí zakrytou už notně sepranou ... zřejmě rouškou ...učili se o ní ve zdravovýchově, když probírali pandemii z dávných dvacátých let.

„Kdo mě to ruší?“ spustila žena. „A jak to, že jste sem přišli? Copak nevíte, že je zákaz vycházení z domu na vzdálenost delší než půl kilometru od bydliště, a tady je nejbližší obec dva kilometry?“

Teenagery to zaskočilo. Ta žena mentálně žije v době před patnácti lety, nezná aktuální situaci.

Musí na ni proto opatrně.

„Paní, to nemáte rádio“?

„Mám, ale baterie mi už dávno došly.“

„A co noviny, čtete je?“

„Kde bych je vzala, pošta je tři kilometry odsud, a tak daleko přece nesmím. To víte, tvrdnu tady už dlouho, od doby, kdy nám ten Ham..Ham.. už mu nemůžu přijít na jméno, ještě dovolil vyjet na chaloupky, ale pak jsem prošvihla termín návratu, a tak tu čekám, až ta pandémie, konečně skončí.“

Teenagerovi J. bleskl hlavou článek o tom, že ještě mnoho let po druhé světové válce si někde na japonských ostrovech lidé mysleli, že válka dosud neskončila. A tohle bude něco podobného. Ta paní žije v domnění, že nouzový stav, který už oni nepoznali, stále trvá.

„A čím se, paní živíte? Teď přece lesní plody nerostou. Nejste myslivkyně?“

„Kdepak já, a střílet do němé tváře. Pojďte, ukážu vám to."
A zavedla je do malé místnůstky. Zasmála se, a zamkla.
- - - - -

„Teďka právě naložila J. na lopatu a míří s ním ke grilu..," byla poslední slova M., která uslyšel v telefonu operační důstojník policie prvního apríla 2036.