Bylo úterý sedm ráno, když před školu dorazilo auto. Vysoukal se z něj muž povědomé tváře, a v červeném svetru, ministr Hamáček. Nepřijel sám, přivedl si asi desetiletého chlapce se školním batohem na zádech.

„Tak jsme tady už všichni“, řekl ve třídě s ulehčením muž rovněž v červeném, místopředseda strany Onderka.

Byla tam i Jana Maláčová a ministr Zaorálek. Každý si přivedl s sebou školáka. Buď vlastního, nebo „vypůjčeného“ od spolupracovníků z úřadů či od sousedů z bydliště.

„Můžeme začít,“ řekl muž u fotoaparátu se stativem, když ještě předtím rozsvítil přídavná světla.

Několik dětí si podle jeho pokynů sedlo do lavic tak, aby v záběru nebyl vidět zbytek prázdné třídy.
„Fajn, ale vy dva si prohoďte místa..ták.., a teď prosím vás, paní ministryně a páni ministři, abyste se postavili k lavicím.“

Nejblíž k fotoaparátu se hrnul Zaorálek. „Moment, Luboši, vepředu budu stát já, jsem přece předseda,“ ozval se Hamáček a postavil se k první lavici.

„A co roušky?“ upozornil fotograf. „Vezměte si je, děti.“

Když tak učinily, fotograf aranžoval dál. „Teď přijde to nejdůležitější. Nejdřív si akci nazkoušíme.

„Chlapec vepředu už bude bez roušky, ale musí to vypadat, jako, že mu jí pan předseda právě sundal.
Vy už jí máte v ruce, pane předsedo, ale jen kousíček od hlavy kluka. Blíž. Ták, to bude správně, ale ještě se musíte usmívat. Ale to je málo, víc, víc…“¨

„Myslíte triumfálně?“ zeptal se Hamáček a předvedl grimasu. „Ale to je zase už moc, mírněji, prosím. Tohle by bylo dobré.“

„A co my?“ Ozval se od lavice Onderka. „Taky se máme smát?“

„Vy, vy nemusíte,“ vmísil se do aranžování Hamáček.

„Ale to by se usmívat měli, tedy snad, když taky budou roušky dětem sundávat – nebo ne?“ Fotograf si nebyl jistý. Hamáček ano.

„Já to vidím tak,“ objasňoval předseda,“ že v záběru vepředu budu já držet už sundanou roušku, kdežto kolegové se budou k sundání právě chystat. Budou mít ruku teprve u gumiček. To já už budu dál.“

„No moment, tak to ne,“ Honzo, ozvala se Maláčová. „To bychom ti vlastně dělali jenom křoví. Musíme v ruce držet sundané roušky už všichni, ne jenom ty.“¨

„Čas, tlačí nás čas,“ ozval se fotograf právě v okamžiku, kdy se k Maláčové přidal Zaorálek.

„To aranžmá by mělo vypadat úplně jinak, a dejte na mě, já jsem z branže. Jde nám přece o to, ukázat na záběru, že jsme to my, sociální demokraté, všichni, tedy my z vedení, kdo dětem sundal roušky. Nebo snad ne? Nesmí to vypadat, že někdo se o to zasloužil víc, a proto že stojí vepředu. To by nebylo demokratické. Uděláme to v duchu dobrých tradic.“

A také to tak udělali. Postavili se vedle sebe, ve zdvižené ruce každý pyšně držel roušku a usmíval se. Děti, které stály před nimi, ukazovaly na politiky prstem.

Po deseti minutách byl fotograf spokojený, stihli to na čas.
Zazvonil zvonec a do třídy se hrnuly školáci. Bez roušek, jak už se dneska smělo.

Fotografie se povedla. Teď už zbývalo dát na inzerát nápis: SUNDALI JSME VAŠIM DĚTEM ROUŠKY- ČSSD.

Předseda byl spokojený, i když ho mrzelo, že jeho chytré aranžmá, které vymýšlel celou noc – aby byl v popředí a dominoval - kolegové „prokoukli“ a zamítli. Ale co naděláš, jsme demokratická strana, pomyslel si.

Pustil si televizi. Právě tam běžela reportáž z rána. Premiér stojí ve třídě před dětmi a v ruce drží roušku. Přitom říká: „ Milé děti, to já jsem vám nechal sundat roušky, řekněte to svým rodičům, prosím..“
( Z D E )

Hamáček zrudnul. Takhle to zpolitizovat! To určitě všude na serverech bude Babišova fotka s rouškou v ruce a citát, že on to zařídil.

To si s tím naším aktuálním inzerátem můžeme.., tedy momentálně… ale v kampani se bude hodit.