„Tak už jsme konečně z Afghanistánu odtáhli, co tomu říkáte, pane?“ zeptal se muž dobrosrdečné tváře s čepicí pamatující ještě „velkou válku“, šedovlasého sedmdesátníka s cigaretou, který byl rovněž „zaparkovaný“ na invalidním vozíku v hradní zahradě, a také momentálně bez doprovodu.

„Konečně?“ reagoval podrážděně. „K tomu dojít nikdy nemělo, to je velká chyba, s tím nemohu souhlasit,“ tvrdil odhodlaně.

„Prosím, vás, vždyť jsme tu válku stejně už dávno projeli, tak proč to našim hochům prodlužovat? Sověti na tom kdysi byli podobně, a zabalili to. Už po deseti letech, jenomže nám to trvalo dvakrát tak dlouho.“

„Co to vykládáte? Vždyť nás tam potřebovali jako, jako soli!“ argumentoval soused.

„To máte pravdu, a pěkně nám to taky místní osolili.“

„Myslíte na ztrátách? To našich přece zahynulo, tedy padlo za vlast, vlastně, jenom pár, čtrnáct..“

„No jo, v Kábulu se bojuje za Prahu, jak se tvrdilo,“ rýpnul si soused.

„Pokud vím, tak celkem přišlo v Afghanistánu o život kolem tří a půl tisíce spojeneckých vojáků, zato sovětů předtím oficiálně padlo patnáct tisíc a říká se, že ve skutečnosti to bylo pětkrát víc.

Ovšem ta jejich válka měla sice skoncovat s teroristy, ale především měla násilně nastolit trvalý socialismus, kdežto spojenecké operace měly přinést konec Talibánu a lidu skutečnou demokracii. Takže vidíte, že naše účast měla mít stabilizační význam.

A proto je škoda, že už tam nebudeme.“ Zakončil přednášku a hluboce zašlukoval. Sousedem ovšem nepohnul.

„Pane, copak je jenom Afganistán? To nečtete v novinách, kdo všechno je pro nás a pro NATO nebezpečím?“

„To čtu, ale v Afghanistánu si naši hoši mohli vyzkoušet skutečnou válku, střílení ostrými, a vůbec. A o jakých nebezpečích to mluvíte?
O Rusku?

No, trochu jsme si to s ním teď rozházeli kvůli Vrběticím, ale to se časem napraví. Zato s Čínou nám to klape. Ale bylo by bývalo lepší, kdybychom obě země tak neprozřetelně nevyřadili z dostavby Dukovan. Ale důvod k válce, ani k obranné není.
Tak jsme si aspoň zastříleli v Afgánistánu, když jinde to nešlo, člověče. K čemu bychom jinak armádu něli? “

„S vámi není kloudná řeč, vy tomu nerozumíte, vy jste jenom takový kibic, válečný štváč, a jistě s modrou knížkou, to já, já jsem veterán, já tu vojenskou slast zažil, “ řekl ironicky a pak zvolal:

„No to je dobře, paní Müllerová, že už jdete, že jste si ty fotky udělala. Pojedeme! S tímhle člověkem není kloudná řeč.“¨

„Proboha!“ zvolala tiše Müllerová a pak pravila nahlas a uctivě: „Pozdrav pánbuh, pane prezidente, a že vás takhle nechali v zahradě samotného..“

„To víte, i ochranka má své potřeby a neměl by nikdo z nich skončit tak krutě jako Tycho de Brahe, cha, cha, cha," zasmál se upřímně z plného srdce a potom k přicházejícmu svalovci s vyholenou hlavou v černém obleku zvolal:

Ale majore, vám to dneska nějak trvalo. Nepotřeboval byste už prášky na prostatu, heleďte, mám tady…“