Pracovní den prezidenta pomalu končil. Zámecké hodiny za chvilku odbijí dvě odpoledne a bude mít od státničení pokoj. Jenomže právě vkročil do pracovny Ovčáček, což znamenalo komplikaci.

„Co je zase, Jiří?“ reagoval podrážděně.

„Šéfe, myslím, že je nejvyšší čas, abyste provedl aktualizaci na svém webu JAK JSEM SE MÝLIL.“

„Ale copak jsi nepochopil, že jsem si ty stránky pořídil na apríla jenom pro srandu? Aby tam lidi chodili s napětím hledat, co snad odvolám, nebo poopravím, ale jak dobře víš, já se přece nepletu, tak co bych měl měnit, když tam stejně nic není? S čím mě to otravuješ? Běž se radši projít do obory.“

Ovčáček byl neodbytný. „Jde o ten Talibán, šéfe.“

„A, co jako? Tak je v Kábulu! Konečně - proč by ne, je to přece hlavní město,“ rozvíjel Zeman úvahu tak zvláštním směrem, jakoby nebyl zcela při sobě.

„Mně jde pane prezidente o to, že když jste před třemi lety, šlohnu.., ehm, chtěl jsem říct, že když jste si vypůjčil slogan starých Španěláků, tedy našich převážně bolševických dobrovolníků ve válce proti Francovi :

V MADRIDU SE BOJUJE O PRAHU,

a před našimi velvyslanci jste ho jaksi transponoval na

V AFGHÁNISTÁNU SE BOJUJE O PRAHU, tak to tehdy poměrně sedělo..“

„Jak to – poměrně!? „ nevrle ho přerušil prezident.

„No, dobře, šéfe, pardon. Tak tedy sedělo.“

„To bych si vyprosil,“ řekl prezident se zjevným despektem.

„Jenomže teď, teď už přece to heslo nesedí,“ odvážil se mluvčí odporu.

„Ne? Dobře.

Tak mi, ty chytráku ale řekni, jak by mělo aktuálně vypadat?“ vyzval Ovčáčka a těšil se na to, jak ho zase podusí, protože v poslední době se chová, jako by byl viceprezidentem, který čeká, až to s ním švihne.

„Ono nepůjde o velkou úpravu, jenom zaměníme přítomný čas za čas minulý a Prahu nahradíme Talibánem – a bude to,“ ujišťoval Ovčáček.

A když prezident mlčel, a rovnal si to v hlavě, Ovčáček spíš oznámil, než by se ptal: „Tak já to jdu hodit na oficální hradní web, že jo?“

V AFGHÁNISTÁNU JSME BOJOVALI O TALIBÁN.

To přece sedí.