Piráti se ocitli rovnými čtyřmi koly svého volebního busu v horké fázi volební kampaně, kdy slušnost znamená slabost a kdy soupeř musí dostávat už pořádně na solar, a ne být jenom profackováván.


-Pane sousede, viděl jste v televizi ten volební autobus, kterým Piráti vyrazili po republice?

-Něco jsem zahlédl, ale hned byly záběry pryč. Zase si ho pomalovali jako minule, když venku jakoby vězeňský vůz vezl Nečase a další výtečníky do kriminálu.

-Tehdy to bylo od nich docela stylové, jako z osmé třídy základky, kdyby žáci malovali na zeď. Ale teď to vypadá poněkud jinak, jsou to jenom takové výkřiky s obrázky, jako od ještě mladších dětí.

Přesto vám musím říct, že jsem při pohledu na ně zažíval takový zvláštní pocit, jako bych se vracel do dětství, jestli mi rozumíte…

-Nerozumím, pane docent.

-Však byste rozuměl, kdybyste ty malůvky pořádně viděl, ty by vás do padesátých let určitě taky vrátily. Vzpomínáte si ještě na tak zvaně satirický časopis Dikobraz?

-Tak trochu, moc jsem těm věcem ještě nerozuměl, ale táta dost nadával a mluvil o pakáži!

-Jako na adresu těch lidí, o kterých se tam pojednávalo?

-Ale ne, pakáž byla pro něho ti, co tam psali a kreslili. Vzpomínám si na krvavé pařáty Slánského, nebo na vypasené kulaky, kteří v noci vráželi železné tyče do obilí, aby poškodili družstevní kombajny, nebo na Tita, jak poklonkuje imperialistům – to byly věci.

-No právě. A něco takového mi ten autobus připomněl. Vrcholem je tam tasemnice s hlavou Schillerové, která vysává státní rozpočet.

-To jsem taky zaregistroval, když se jí premiér jako ženské zastal.

-A víte, jak arogantní název tomu autobusu dali?

-To nevím, ale já bych mu dal název hulvátobus!