„Zapsali jste si docházku, všichni?“ zeptal se předsedající schůze přítomných, a odpovědí mu bylo sborové: „Jistě, náčelníku,“ přičemž několik hlasů před slovo náčelník, vložilo ještě výraz „soudruhu“ – to ti starší, jaksi silou dávnějšího zvyku.

„Ale přátelé,“ ohradil se šéf, „co pořád do toho cpete toho náčelníka a navíc ještě soudruha? Byl jsem přece velitel, - a teď už jsme všichni v civilu, soudr.., ať plukovník, nebo nadporučík. Tak to pro příště. Jasné?“„Jasné! Jasné náčelníku“, ozvalo se od jednoho stolu.

„Ale majore, tedy kolego,“ reagoval předsedající, "tak už si zvykněte, že nejsme nějaké sdružení bývalých bezpečáků, kde se oslovují někdejšími hodnostmi, ale že jsme řádná civilní politická strana s demokratickými...těmi...principy!

„Ano, veliteli!"

„Tak nejdřív poznatky z terénní kampaně. Z osobních kontaktů. Začneme Plzeňskem, prosím Václave.“

Muž ve zjevně upravené uniformě bývalého důstojníka vězeňské služby, spustil:

„Mám docela dojímavý poznatek. Po mítinku u kostela na náměstí u nás v Plzni, se ke mně přitočil jede…jeden… volič s dotazem, jestli si ho ještě pamatuju. Chvilku jsem váhal, ale když jsem se podíval na tetování, bylo to jasný, je to bývalý mukl, ehm potrestaný, Venca Rána, s nimž jsem se patnáct let na Borech vídával.

A víte, co mi řekl? Že jestli jsou všichni v naší straně jako já, že zbytečně nebuzerujou, kázeňsky trestají málo a povolují balíčky přes váhu, že nás tedy volit bude. A taky, že to řekne kamarádům z loch.. tedy z nápraváku, aby nám taky dali hlas.

Máme o slušnou porci voličů postaráno, jestli se to mezi nimi rozjede celostátně,“ spokojeně skončil.

Ozval se potlesk a velitelovo, tedy předsedovo:

“Pochvala. To je správně, tak to má být. Kdyby takhle agitovali všichni z nás, pak bychom se do Sněmovny určitě dostali.“
Teď byl na řadě zástupce Prahy.

„V Praze to trošku drhne. Když se dám do řeči s lidmi, tak nadávají na strašnou dopravu ve městě a v kraji, a že když jsme prý strana bývalých esenbáků,.."

"Taky bachařů, a celníků," přerušili ho upozadění kolegové.

".. tak jistě máme kontakty na ty dnešní, tak ať s tím něco udělají, a toho Hřiba rovnou zatknou za sabotáž. Tak jsem jim slíbil, že až my budeme u moci, tak doprava bude fungovat a Hřib už bude v háji.“

Potlesk se neozval, jen drobné zaplácání, protože příslib volby od lidí zástupce nedostal.

Takhle probrali za dvě hodiny všechny kraje, a řekli si, že nesmí polevit, což stvrdili sborovým:

„Tak přísaháme, předsedo!“

Přičemž „synonyma“ jako „veliteli“ nebo „náčelníku“ byla slyšet jen sporadicky. Aktiv během schůze ideologicky přivyspěl.

„Posledním bodem,“ konstatoval předseda, “je stav přílivu nových členů. Tady Maruška“ – což nebyla žena, ale dvoumetrový chlap kdysi od Hradní stráže – „vás s ním seznámí.“

„Sou.. tedy, kolegové, emailem projevili zájem o členství, a to dokonce v jednom dni, nějaký Kalaš, dříve prý major, pak Zeman – ale pozor, nejde o préz..prezidenta, ale o plukovníka Zemana, tedy bývalého.

A pak mezi nás chce nějaký Požiroit, nebo jak se to čte, no asi uprchlík z Belgie - to by pro nás mohlo být dobré, a potom ještě jistý Bretschneider. Taky prý bývalý policista. Mně to ale někoho připomíná, vám ne, co říkáte?“

„Toho posledního si musíme důkladně proklepnout, abychom nenaletěli nějaké předvolební provokaci,“ řekl jeden z přítomných, a dodal:

„Ty máš u Koudelky v Bisce kontakt, tak ať toho Bret..tyše chvíli sledujou, náčelníku.“

„Jéžiš, jakej náčelník, jakej velitel, jakej soudruh, jakej pluvník?!!“ Vyletěl předseda. Ale po chvíli – tak ňák lidsky- dodal:

„Já jsem tady obyčejný předseda, chlapi. A když tak, pro vás Róba…“