„Pane prezidente, ten…tlumočník je tady,“ řekl bodyguard, když vešel do nemocničního pokoje spolu s bachařem, který vedl vězně. Ten nebyl ani spoutaný.

Prezident zprvu jenom vykoukl z pod peřiny a pak přikývl.

„A nebojte se, není to žádný velký zločinec, jenom alimentový neplatič, recidivista,“ ujišťoval dozorce prezidenta, a dodal: “Venouš, jméno jeho.“

„Tak pane..pane Venouši,“ vykoukl z peřiny prezident ještě víc, "Nepozval jsem vás proto, že bych vám chtěl udělit amnestii, ale informovali mě, že prý jste velmi zkušený, co se vězeňských zvyků a praktik týče, že se vyznáte v různých způsobech neverbální..komunikace.., je to tak?“

„Čeho, čeho že, prosím?“ vyhrkl nechápavě vězeň.

„Pan prezident, Venco, má jistě na myslí, že umíš tu vaši muklovskou abecedu, jakou si mezi patry vyťukáváte na ústřední topení různé hlášky,“ upřesňoval strážce.

„Jo, to jo, to umím,“ přisvědčil vězeň ochotně.

„Tak fajn. Potřebuju, abyste mi něco vyťukal přes topení tady,“ zadal prezident vězni úkol a podal mu papírek s textem.

„Sepsal jsem to, tiskacím. Je to jasné?“

Vězeň poněkud rozpačitě potvrdil, že jasné mu to je, ale že chvíli to potrvá a že také potřebuje nějaký předmět, kterým bude, jak doslova řekl, do radiátoru bušit. Držátko od štětky na WC nakonec vyhovovalo, a tak se pustil do práce.

„Tak mám, šéfe, ehm, pane prezidente, odklepáno,“ pochlubil se Venouš po pár minutách.

„A to teď mám čekat na odpověď?“ ptal se prezident.

„No, aspoň na potvrzení, to se u nás dělá, že jako dvakrát bum, pauza - a pak třikrát bum rychle za sebou, pauza a ještě jednou bum.“

„Můžete to nějak zaurgovat?“ ptal se už nervózně prezident?“

„Tak já to radši zopakuju celé, mám?“

Zase nic.

„Jestli to nebude šéfe tím, že člověk, pro kterého ta zpráva byla, tuhle naši řeč neovládá?“ nesměle konstatoval Venouš, „možná sedí jinde, než já, a v každém lochu mají dorozumívání trochu jinačí.“

„Ale vyloučeno,“ oponoval prezident. „Vašek, tedy pan prezident Klaus, ten přece ovládá všechny řeči, a tak jsem si myslel, když jsme teď oba v jedné nemocnici, a mobil nepoužívám, že ho pozdravím takhle."

Bylo to však marné. Exprezident Klaus byl v té době buď mimo pokoj na nějakém odborném vyšetření, anebo neměl pro odpověď k dispozici vhodný komunikační nástroj – třeba tu štětku.

"Hernajs, nemáte někdo mobil? " zeptal se Miloš Zeman a zalistoval v malém notýsku s nápisem TELEFONÍK.

"Jistě, pane prezidente," pronesl úslužně Venouš, vytáhl odněkud z munduru přístroj a podal mu ho.

Nebýt cvičeného bodyguarda, který zrudlého dozorce v mdlobách při pádu zachytil, měli by možná v prezidentské nemocnici z urgentních důvodů o pacienta víc.



"