Člověk, který kandiduje na některou z vysokých ústavních funkcí – myšleno vyloženě obecně – musí být pravdomluvný, domnívá se kdekdo. Svádí k tomu šťastné příklady dosluhujícího premiéra, ještě ne zcela dosluhujícího prezidenta a téměř čerstvého předsedy Senátu.


Ale nemuselo by tomu být pokaždé, když dochází k personální obměně. Co kdyby se na vysoký post dostala nějakým nedopatřením voličů nebo poslanců či senátorů „černá ovce“, člověk, kterého lze eufemisticky opsat jako barona Prášila?

Bylo by hrozné a stěží představitelné mít tu ne-čest se lhářem.

Ale nemalujme čerta na zdi Hradu, Lán, Sněmovny, Senátu ani Strakovky, a buďme rádi, že i aktuální politická změna navázala na linii pravdomluvných prezidentů a předsedů.

M. Pekarová Adamová svůj předčasný (protože okolnostmi vynucený) projev, který chtěla přednést až po zvolení, avšak budoucí opozice tlačila příliš, skončila slovy, že zpívat umí, že zpívala i v mnoha sborech, ale že na kytaru se ještě nestačila naučit.

S tou kytarou to byla bolestivá narážka na někdejší klukovinku R. Vondráčka, který si spletl předsednický pultík s bednou někde ve skladišti, vyskočil nahoru a trsal na kytaru jakoby mu šlo o život, málem do roztrhání těla, jak je u nich v hnutí zvykem.

V té chvíli ovšem kdekdo, kdo M.P. A. poslouchal, (nejenom poslanci, ale i diváci přímého přenosu) se .jistě v duchu zeptal: „Mluví-lim pak, paní předsedkyně, pravdu? Nevychloubá se, a není to náhodou tak, že nejenom na kytaru neumí, ale ani jí to nezpívá?“

Stačilo pár hodin, a pokud záběr od zdroje je autentický – a proč by být neměl – předsedkyně to večer pěkně rozjela, až přítomné pětikoalici z jejích spirituálů dunělo v hlavě.




Kdo umí, umí, kdo nelže, ten nekrade.