Když den co den čtete a slyšíte, jak kdekdo propadá depresím z dosud „pouhých“ dvou let trvajcí pandemie covidu, a u psychologů a psychiatrů je plno, neubráníte se pohledu do historie.

Do její nejtemnější šestileté kapitoly, kdy dnešní - s prominutím - fňukání kvůli relativně malému osobnímu i celospolečenskému omezování a nepohodlí, by tehdy miliónům lidí živořících v nepředstavitelných podmínkách pod Damoklovým mečem, respektive ve stínu plynových komor a šibenic, připadalo nicotné a nepochopitelné.

Anebo jako nesplnitelná meta, na níž však velmi mnozí nedosáhli, neboť ještě před osvobozením koncentráků se stali předměty efektivní německé likvidace - z pohledu nacistické ideologie - rasového odpadu.

Kdyby se v oné době lidé s tak krutou perspektivou „zbláznili“, nikdo by se jim divit nemohl. A přesto všechno se koncentrační tábory nestaly lágry bláznů.

Ani ostatní občané okupovaných zemí se nenechali paralyzovat drsnou realitou a snažili se v ní žít, protože měli víru v její konec.


-SPÍŠ?

-COPAK TO V TÉ ZIMĚ JDE? ALE NA CHVLI JSEM SI ZDŘÍMLA. A MĚLA JSEM FANTASTICKÝ SEN! ZDÁLO SE MI O TOM, ŽE MŮŽEME VOLNĚ CHODIT DO PRÁCE A Z PRÁCE, HODINU SE PROCHÁZET, POSLOUCHAT RÁDIO, NAJÍST SE PODLE CHUTI...

-NECH TOHO FANTAZÍROVÁNÍ O SVOBODĚ.



Kdy máte sezení u psychiatra? Kvůli nenesitelnosti pandemie, nikoli z jiných závažněších důvodů.