Lány se v posledních osmačtyřiceti hodinách otřásají v základech bezprecedentním skandálem. Týká se údajného obratu Miloše Zemana ve věci jmenování Jana Lipavského ministrem.

Prezident se totiž neobrátil.

U hlubokého nedorozumění stál v počátku poradce Nejedlý, který před nedávnem přivezl z Ruska od kruhů velmi blízkých Kremlu robota v identické podobě s prezidentem Zemanem. Stroj měl hlavě státu odlehčit při podpisu dokumentů, které prezident verifikuje jaksi automaticky, třeba četné zákony, o nichž je známo, že je nechce vetovat, ale i nezáživné faktury za různé služby či opravy, prostě otravné záležitosti.

Přestože to není jednoduchý robot, jako například na montážních linkách v automobilce, ale sofistikovaný model z řady Sputnik s umělou inteligencí, nebyl s ním žádný problém. Za prezidenta „zaskakoval“ naprosto spolehlivě. Zásluhu na tom měl především mluvčí Ovčáček, který si udělal programátorský rychlokurs a robota pak „krmil“ fakty z historie Zemanovy politické dráhy, takže inteligentní stroj se stal vlastně druhým Zemanem.


Prezident měl ovšem značné pochybnosti o tom, jestli by se mu mohlo pár čipů inteligenčně vyrovnat, ale svého dvojníka sešrotovat nenechal, protože by ho mohl veřejnosti ukazovat místo sebe. Chodil by, dělal i dřepy, prostě by vytvářet iluzi o prezidentově zásadně zlepšeném zdravotním stavu.

Sebejistý mluvčí Ovčáček nakonec přemluvil prezidenta, aby se v pondělí neobtěžoval vstáváním a nedebatoval s premiérem o jmenování vlády osobně, ale aby se s profesorem setkal robot, přezdívaný familiárně Eman.

„Bude to v pořádku,“ ujišťoval mluvčí prezidenta, „Eman je nabitý daty, ví, jak se rozhodujete, je to přece umělý inteligent.“

Víme, jak to dopadlo. Eman slíbil Fialovi jmenovat kompletní vládu.

Ovčáček si teď zoufá, a ptá se sám sebe, proč jenom do Emana napral i Zemanovy věty z roku 98, kdy jako předseda vlády řekl: Vycházím z článku 68 Ústavy a Ústava platí pro každého. Tento článek jasně říká, že prezident jmenuje na návrh ministerského předsedy členy vlády..Z Ústavy jasně vyplývá, že se nemůžeme ptát, kdo se komu líbí a kdo se komu nelíbí.“

Ovčáček zjevně míru inteligence Emana osudově podcenil.

Po takové blamáži jsou jejich dny jistě sečteny – dny Ovčáčka i Emana.