Jana Farského doběhla neupřímnost k voličům. A po vyhrocení málem až ke koaliční roztržce mu nic jiného nezbývalo, než aby se mandátu vzdal, což také učinil.

Než tohle budeme škodolibě konstatovat, berme v potaz, jakou oběť tím přinesl.

Nemalou. Ale nikoli finančně nevyčíslitelnou, jak se druhdy mluví o škodách při poškození historických uměleckých děl.

Sebe a svou rodinu připravil (někdo by bez obalu konstatoval, že okradl) minimálně o pět až šest milionů korun, které by od návratu z Ameriky až do konce funkčního období jako poslanec vydělal.

Upřímně, po paroubskovsku řečeno, kdo jiný na to má? Míněny tzv. koule. Pan Farský svým osobním rozhodnutím dal najevo, že vzdělání považuje za prioritou opravdovou, nejenom řečičkami, jimiž se to všude jen hemží, a skutky utíkají.

Stáž v zámoří je pro něj nad zlato. Opravdu, protože za plat, o který jako ne-poslanec přijde, mohl by si pořídit aspoň pět kilových zlatých cihel.

Místo toho jej po návratu sice nečeká "pracák" , kde by marně hledal zaměstnání odpovídající jeho starým zkušenostem v domácí politice a zejména poznatkům nabitým v USA, ale neplacená funkce 1. místopředsedy STANu, kterou si ponechal, a zatím jí zbaven nebyl, mohla by mu přinést aspoň kapesné a stravenky. To do začátku evropské aklimatizace.

Byl by ovšem skvělým poradcem ministra pro evropské záležitosti Beka. Nebral by přijatelných, byť zamražených sto tisíc, jako když byl poslanec, ale aspoň dluh k rodině by poněkud snížil, takže domácnost by překonala hranici neúřední pocitové chudoby.

Premiér při vědomí svízelné sociální situace, do níž se empatický kolega Farský dostane, měl by se ukázat jako „grand“. I při těch nejtvrdších úsporných opatřeních mohl by jedno místečko ve státní službě zařídit pro člověka, který situaci dál nejitřil, a vládu zbavil pozice aktuálního terče opozičních stran a médií.

Farského rozhodnutí bylo překvapivé. Následující obrázek proto berte jako čirou fantazii, zobrazující situaci, jež už se stát nemůže. Jedinečnosti být nejčastějším pasažérem linky do Prahy, a zase zpět, se Jan Farský dobrovolně vzdal.



Málo se ví, že podobnou záležitostí se zahraniční stáží žije rovněž americký kongres, a vztahuje se i k nám.

Předsedkyně Sněmovny reprezentantů N. Peloisová, si měla pozvat k sobě na kobereček jednoho z mladých kongresmanů, udajně Tomase. F. D.

Na rovinu se ho zeptala, jestli by si chtěl ještě někdy dvouleté působení zopakovat.

„Jistě, madame, půjdu do toho už napřesrok, „ odpověděl kongresman sebejistě.

„V tom případě bych vám radila, nejenom jako předsedkyně komory, ale jako funkcionářka Demokratické strany, kam patříte i vy, abyste tu půlroční stáž v Evropě ani nenastoupil.“

„Madam, já si tím rozšířím znalosti, což voliči příště jistě..“ kroutil se mladý muž.

„Podívejte, Tome, ani by nevadilo, že grand jste nedostal od Charles University, ale od nějaké regionální University of Kocourkov, ale mám velké problémy s tím, co tam budete studovat.

Myslíte si, že máme zájem, abyste poznatky o hladkém rozdělení československé federace snad aplikoval na Spojené státy?“

A bylo hotovo.