Od samého rána První oddělení pražské kriminálky ve spolupráci s konzultačním týmem Veterán, tvořeným kpt. Tůmou, npr. Líbalem, mjr. Zemanem, mjr. Kalašem, isp. Trachtou a radou Vacátkem, se nemohlo „hnout z místa“ u ožehavého případu.

Byl totiž i velmi politicky citlivý.

U nás je běžné, že jednání sněmovny doprovázejí venku demonstrace s šibenicemi. Povolenými za podmínky, že na oprátkách nevisí cedule se jmény či figuríny znázorňující konkrétní politiky, ale pouze pojmy - jako například PRÁVO, DEMOKRACIE, PARLAMENT atd. – avšak přes noc se před sněmovnou objevil reálný oběšenec.

Kriminalisté museli zjistit, kdo dotyčnému pomohl buď k dobrovolnému odchodu ze života, nebo jej násilím, třeba „jen“ psychickým, k činu donutil.

Ačkoli mrtvý neměl u sebe žádné doklady, identifikace komplikovaná nebyla. Jako notorický demonstrant byl už dávno „v hledáčku“ ochrany sněmovních objektů a rovněž i BIS, oddělení boje proti rozvracečům.

Šlo také o to, aby výlučný a ojedinělý případ nemohla zneužít opozice a nevydávala ho za čin Koudelkova komanda nebo Rakušnových pořádkových úderek.

Z bezpečnostní komunity se informace o události rozšířila rychlostí blesku.
Není proto divu, že když se H. Poirot při obědě v pražské hotelu zeptal žertem číšníka, zda by tu nebyl nějaký zapeklitý případ k procvičení jeho šedých buněk mozkových, čím mínil třeba krádež diamantu z hotelového sife, zcizení průhledného respirátoru, nebo zmizení manžela či manželky - hotelových hostů, číšník ho upozornil na případ ve Sněmovní.

Poirot zajásal, a byl už zase ve svém živlu. Vydal se na místo činu.

Jako dobrý známý rady Vacátka - na kongresu v Istanbulu mu „zachránil“ zlaté hodinky ukradené falešným poslíčkem, které policistovi věnoval následník trůnu za statečné odehnání vzteklého psa napadajícího arcivévodovy děti - získal všechny dostupné informace.

Po necelé hodině měl Poirot jasno. Případ vyřešil. (kolikpak hodinových dílů by na to asi potřebovala televize, pomyslel si s ironickým uspokojením.