Od čtvrtka, o den později!, než původně avizovala vláda, se zásadním způsobem prolomila pandemická omezení. Testy i očkování přestaly být povolenkami pro tělesné, kulturní i gastronomické vyžití mimo domov.

Dala se proto očekávat vlna nadšené reakce napříč všemi spektry a orientacemi.

Vzhledem k české nátuře nemuselo zrovna vypuknout karnevalové veselí a městy se prohánět kolony automobilů s vlajkami a ohlušujícím troubením jako v devětašedesátém roce po výjimečném vítězství v hokeji nad sovětskou sbornou - aspoň symbolické shromáždění na Václaváku pod koněm se však sejít mohlo.

Když se tak dělo kvůli Babišovi, kdy motivem byla neukojitelná naštvanost na populistickou rozdavačskou vládu, tak teď měla být podnětem k demonstraci všelidová spokojenost a nezadržitelná radost z povolení omezujících pandemických opratí. Podobně jako v říjnu 1918, kdy se naši předci zbavili vídeňských okovů.



Jenomže žádné vítání znovunabyté svobody a renezance osvícenských hodnot, že všichni lidé (s vakcínou i bez ní) jsou si v hospodě, v divadle i na tribuně rovni, nenastalo.

Přitom inspiraci kde brát bylo. Nezapomenutelného 30. června roku 2020, při prvním, ještě jen dočasném rozvolnění, se lid dokázal důstojně veselit.

Nekonečný hodovní stůl na Karlově mostě, kdy onen nynější Putinův kremelský stoleček pro Macrona mnohonásobně strčil do kapsy, byl obsypaný sociologickým vzorkem obyvatelstva.

Radovali se všichni – nevyjímaje politiky, zejména některé –ZDE.

A co bylo ve čtvrtek, nebo aspoň v pátek, či v sobotu?

Nic. Tedy, nic masového.

Přesto však projev nabídky ke společnému sdílení radosti zazněl. Vytryskl spontánně z neokoralých srdcí spoluobčanů, kteří vědí, že nad všechny drahoty, inflace, chudoby či schodky, je volnost vstupu do kteréhokoli z kombinátů poskytujícího duchovní, fyzické i estetické požitky, a bez tečky.





Že by se Václavák či dokonce Letná zaplnily až s odhozením roušek? Naděje umírá..že by první?