Vzhledem k nečekanému vývoji situace kolem Ukrajiny se do Bílého domu dostavili ve středu odpoledne (washingtonského času, přičemž v Kyjevě už byla téměř půlnoc) ministr obrany spolu s předsedou sboru náčelníků štábů. S otázkou, jak dál?


Přes sekretariát se díky svému postavení dostali hladce, jen formálně ministr prohodil jako obvykle.

„Má, Joe čas, že? Je to naléhavé.“

Ani nevnímali, že sekretářka tentokrát reagovala.

„Čas ano, ale..“

To už ministr klepal na dveře Oválné pracovny, sáhl na kliku, avšak z druhé strany rázně otevřela obávaná zdravotní sestra, která to s prezidentem tzv. uměla.



-Pánové, pan prezident momentálně odpočívá. Předtím začal hulá.., ehm, nahlas lamentovat nad tím, že Rusové jsou podvodníci.

Podle všech vašich předpovědí, a bylo to i v novinách, měli prý dneska vpadnout na Ukrajinu, ale nestalo se tak, a proto musí od naší armády, podle prezidenta, dostat za vyučenou bombardováním Moskvy.

Tak jsem ho přinutila spolknout posilující vitamín. Ve skutečnosti koňské sedativum. V zájmu národní bezpečnosti.

Přijďte až zítra.“

Ale to už bude čtvrtek, den po - možná jen domnělé - invazi.

Vzhledem k časovému posunu, kdy v Kyjevě skončí středa o sedm hodin dříve než u nás ve Washingtonu, říkali si cestou po schodišti, je už teď zřejmé, že k přepadu ve středu nedojde. Tedy ve středu jejich času, my tady ještě nějaký máme.

Ostatně známe je Rusy, lišáky, jsou schopni udeřit i v hodině čtyřiadvacáté, a ne očekávatelně jako v minulých válkách za ranního kuropění ve středu ukrajinského času.