Prezident skončí ve funkci sice až za rok, ale to uteče jako voda, a proto už teď začal likvidovat obsah šuplíků.


Osobní záležitosti, jakými jsou například pohlednice z dovolených od svých protějšků Putina, Si Ťin-pchinga či Trumpa (s douškou: stav se někdy, až budeš v D.C.), znehodnocuje vlastnoručně.

Úředními dokumenty se probírá kancléř Mynář. Některé listiny jen několikrát přetrhne a hodí do koše, utajované či přímo tajné materiály, jejichž obsah samozřejmě číst nesmí a řídí se při třídění jenom nadpisem, končí ve skartovačce – ta je rozkouše na stovky fragmentů, které by kromě specialistů z CIA, MI5 nebo FSB nikde jinde zpětně nesložili.

„Šéfe, chci ti nahlásit, že jsem s probírkou skončil. Všechno zbytečné je fuč.“

Prezident spokojeně přikývl a pak se zeptal: “Jak jme na tom se žalobou na tu lhářku Kamilu.“

„Předseda soudu chce přidělit termín až na příští rok, mají toho moc. Dneska se soudí každý blbec..“

Prezident zvedl obočí, ale než cokoli stačil říct, kancléř dodal: „tedy blbec, to říkal předseda soudu.“

„To je ale vyloučené, tak pozdě, co když už nebudu ve funkci? Žaloba by měla menší váhu, kdyby se soudil nějaký vesničan z Lán. Ihned na něj zatlač, ať se jednání koná ještě letos na jaře.“

„Jistě, pokusím se, ehm, tedy, zařídím, šéfe. Už letím mu zavolat, z kanclu, ze šifrovaného telefonu.

Když byl ve dveřích, prezident ještě zavelel: „Až se budeš vracet, vezmi s sebou i tajnou zprávu ze špitálu.“

„Ale…ale,“ kroutil se kancléř, “tu jsem, tedy omylem, a to jsem ti zapomněl říct, tu zprávu jsem skartoval taky.“

„Cože?!“ zhrozil se prezident. „Vždyť to byl náš kardinální důkaz, že nejsem žádný simulant, že jsem se v nemocnici jen tak neválel, jak tvrdí ta léčitelka Kamila, která prý simulování poznala z mých očí i přes obrazovku! Víš, co tam bylo diagnóz?“

„No, to nevím, ta zpráva byla přísně tajná, a na to přece prověrku nemám,“ odpověděl s výrazem prosťáčka kancléř, načež Zeman málem vykřikl: „Bylo tam i delirium, a to bych musel být herecký národní umělec, abych ho přesvědčivě simuloval.“

„Šéfe, zařídím, aby zprávu napsali znovu – pokud ovšem chorobopis taky na konci roku neskartovali.“

Prezident zrudnul, napjal svaly, a …a zvednul se z vozíčku.

„O mně žádná taková tvrdit nebude, že jsem simulant! V nejhorším případě se u soudu vytasíme s tvým tajným zářijovým plánem na moji poslední cestu na lafetě tažené šestispřežím, aby bylo jasné, jak jsem na tom byl.“

Pak zase usedl do vozíčku a automaticky sáhl po sklence, která tam však nebyla. “Sakra, tak špatně na tom snad už nejsem, abych si nemohl svlažit rty aspoň deseti procenty,“ procedil.

„Hned zítra ráno zavolám Metnara,“ chlácholil kancléř prezidenta, “vlastně jeho ne, už není ministrem, přes obranu je teď Černochová, a ta tlačit na ředitele Vojenské nemocnice chtít nebude.“

Ozval se kancléřův mobil. Volala sekretářka, že se po něm ptají dva muži v kožeňácích a chtějí Tajnou zprávu o Vrběticích.

„Nic jsem jim neslíbila, nebyla jsem si jistá, jestli jste ji náhodou taky neskartoval.“

„Já? No dovolte, to ani omylem. „