Při nedělním pročítání „televizního“ čtrnáctideníku s menu jednotlivých stanic na pondělí jsem nepochyboval, že v prime time opět podlehnu schizofrenickému chování a o reklamních pauzách budu přepínat z jedné televize na druhou.

Přesněji z komerčních Specialistů na veřejně služebné Stíny v mlze. O ději ve Stínech tak budu mít jakouž takouž představu, vrah ve Specialistech mi ovšem neujde.

Zároveň jsem byl rád, že brzy poté se budu moct očistit od opětovného sledování pokleslého žánru upřením pozornosti na vskutku mistrovské dílo, jež tentokrát nebylo odsunuto na menšinový ČT ART, ale nabízel je druhý program ČT.

Vycepován však (i) minulými dobami a naučen vnímání „politického kontextu“, kdy mnohá díla ani mnozí autoři se najednou nehodili, jsem se obával, že zařazením staršího filmu ověnčeného cenami z významných západních festivalů, jímž jsou „Stíny horkého léta“ vynikajícího režiséra Vláčila, se ČT vůbec netrefila do současné společenské atmosféry.

Do doby, kdy média jsou plná obrazů strádání Ukrajinců i statečného boje armády i nevojáků proti ruským agresorům.

A do toho pak přijde ČT s filmovým dramatem, které líčí zločinné chování tak zvaných banderovců v Beskydech – přitom samotnému Banderovi před dvěma dekádami začali na Ukrajině stavět pomníky, a „banderovci“ byli prohlášeni za odbojáře.

Řekněte sami, hrát Vláčilovy Stíny zrovna teď, citlivé to příliš není.

To rovnou ČT mohla dát starou „Akci B“, ta je vyloženě tendenční - pomyslel jsem si.

O to s větším zájmem, abych kromě uměleckého ztvárnění příběhu si všímal i možné dobové tendenčnosti, jsem před desátou přepnul na dvojku.
A přestože z obrazovky nečekaně burácel zpěv Gabriely Beňačkové ve vizuálním ztvárnění krásné Božidary Turzonovové z filmu Božská Ema, ulevilo se mi.

Změna programu mě totiž osvobodila od „cenzorského“ pohledu na Vláčilův film a od úvah, zda v téhle době nejsou Stíny přes čáru. Zjevně jsou, jak rozhodla televize. Stalo se tak pravděpodobně před týdnem, kdy válka nabírala na síle a některé věstníky změnu ve vysílání už nestačily zahrnout.

Stíny horkého léta měly být uvedeny jako připomenutí skvělého výkonu jubilanta J. Kukury.

Úplně zkrátka však nepřišel ani s Destinovou, jenomže na menší ploše jako její milenec. To ve zcela jiné poloze je v Trháku. Ovšem vyměnit umělecký film za parodii, to by bylo i na ČT dost.

Hlavně, že projevila politickou citlivost.

Aspoň že „prošly“ Stíny v mlze, také z Moravsko-slezského kraje, když Stíny horkého léta nějaký čas budou u ledu.