Trávit stále kratší zimní večery pouze sledováním obrazovky nebo monitoru počítače je i pro otrlé děti poněkud nepestrá činnost, a tak živé slovo je vítanou změnou.

Obzvlášť, když dědeček už leccos tzv. pamatuje, a ještě si na to dokonce dokáže vzpomenout - a to tak, že zážitky vypráví po mnohokráte takřka shodně.

Mistrem je však v pohádkách. Ty děti rády poslouchají a pokaždé s napětím sledují, jak to tentokrát dopadne. Jestli princ draka opravdu přemůže jako minule, anebo zda lítá saň ho zblajzne i s princeznou, anebo, že by princezna draka obměkčila tím, že se za něho provdá, a stejně mu pak bude s princem zahýbat.

„Tak, jakou byste chtěli dneska?“ zeptal se kmet.

„Nějakou, kterou ještě neznáme, dědečku,“ žadonily děti.

„To bude věru těžké, převyprávěl jsem vám celou Němcovou, Erbena, Andersena, bratry Grimovy, bratry Mrštíkovy, Ruské byliny, tak co ještě..“

„Dědečku, však vy něco pro nás máte, že?“ nenechaly se odbýt, protože dědeček byl šibal a jen je napínal.

„No dobře, ať je po vašem. Ale je ta pohádka ukrutná, skoro severská škola, ačkoli se odehrává v Obramovicích. Nebudete se bát?“

„Kdepak, máme pro strach uděláno, my jsme na horrory z bedničky vytrénované,“ ujišťovaly dědečka a přitom se k sobě přitiskly a rozklepaly se.

„Tu pohádku jsem slyšel od jistého pana Šaro..maro.. ne, Šari – to taky ne. Prostě od jednoho pána - už ho mám, Šaroch se jmenoval.

Ten hrůzostrašný příběh je o čaroději, který byl tak moc zlý, že svého vlastního syna proměnil..“

„V kámen, v hada, ve strom,“ typovaly vzrušeně děti, když dědečka přerušily.

„Kdepak, syna proměnil v bělouše, v bílého koně, jen proto, aby získal další majetek.“

„A je to pravda, dědečku?“

„To nevím, ale název pohádky, to je, to je, ehm..“

„Myslíte: pecka, dědečku?“