Ještě ani nedošlo k poklepu na základní kámen budoucího koncertního komplexu v pražských Holešovicích, k aktu má plánovaně dojít až za tři roky, a už se ozvali šťouralové, jimž vítězný návrh nevoní!

Přitom se posuzovala široká nabídka bezmála dvacítky renomovaných ateliérů. Lidé, kteří rozhodovali, co bude krášlit /či nekrášlit/ prostor nacházející se mezi perlou konstruktivismu – tzv. “elektrickými podniky“ a někdejšími secesně až novorenezančně pojatými jatkami - dnes tržnicí - byli jistě erudovaní, citliví, nezaujatí, nestranní, neovlivnitelní a neprezentovali hrubý politicko-laický úsudek.

Kritikům vadí, že má jít o variantu jedné z mnoha podobných staveb z přelomu století, a že proklamovaná idea, že objekt je jakoby srostlý s břežním prostředním je sice hezká, ale rovněž tak by se dala „naroubovat“ i na jinou lokalitu.

Komplex by třeba mohl stát na Letenské pláni, z jejíž roviny by stejně originálně a ústrojně vyrůstal k oblakům, a mohl by nést název Letenská či Pláňská filharmonie.


A jak krásně by se totéž řešení vyjímalo například na pražském sídlišti Střížkov, kde by filharmonii, namísto zbytečně velkého parku, a v Praze už je „přeparkováno“, dělala důstojný stylový protějšek originální stanice metra, jíž se přezdívá velryba.

Filharmonie by se prý sakum prásk, jak je navržena, mohla přesadit i na zbořeniště bývalého PAKULU, pokud by radnice měla kuráž tento relikt starých časů odstranit, stejně jak zatočila s Koněvem a dalšími.

Za pozornost stojí i analýza jednoho z plukovníků našich tajných služeb, že z určitého směru pohledu působí objekt příliš pro čínsky, navozuje dojem tamějších tzv. pavilonů, což mohlo zůsobit ovlivnění dánských architektů Pekingem.

Prostě tu za deset let prý budeme mít Filharmonii sice novou, avšak jakoby stylově vystřiženou z počátku století, od něhož v té době uplyne už třicet let.

Ale třeba se ti chytrolíni krutě mýlí, a objekt to bude nadčasový, třeba jako nad zemí vedená magistrála od nádraží dál.

Ta nějakých třicet, čtyřicet let tam jaksi vadila, prý kvůli panoramatu, ale pak si „to sedlo“. Lidé si zvykli. Nikdo si bez ní už stověžatou matičku představit nedokáže.

Stejně jako Nuselský most, který brutálně přetal romantický pohled jak z pankrácké, tak z karlovské strany do vábného údolí.

S budovou poblíž bývalých jatek to v nejčernějším scénáři může dopadnout podobně – vadit časem (milosrdným) přestane.



-Prý je to moc originální, barák jakoby vystupuje z vody.

-To je toho! Já pamatuju, jak Vltava vystupovala do Metra.