Není málo těch, kdo to slyšet nechtějí, nebo to sice slyší, avšak zlomyslně zlehčují - zejména sněmovní menšina reprezentovaná největším poslaneckým klubem. Faktem ovšem zůstává, že po necelém půl roce vládnutí se náš kabinet stal v nejednom ohledu premiantem.

Nejenom v ekonomických záležitostech, kdy na rozdíl od změkčilých a populistických kabinetů sousedních zemí drží laťku vysoké DPH na všechno.

Výběrově nesnižuje daň u pohonných hmot, ani nestaví umělý strop cenám zboží a vůbec nereguluje sazby u energií, a chová se i jinak příkladně.

Premiantem jsme i na zahraničně-politickém poli, zejména na tom válečném, a to už od počátku ruské agrese, kdy náš premiér třetí den po přepadení Ukrajiny prohlásil: „Jsme ve válce.“

Takto pregnantně to neformuloval žádný evropský politik. Ani šéf NATO Stoltenberg nebyl tak rezolutní. A dokonce americký prezident měl prohlásit, že USA ve válce s Ruskem není. Ani žádná jiná země NATO ne, až na výjimku Česka, jak řekl premiér. Pokud to ovšem nemyslel jinak. Ale jak?

Nicméně dodávkami zbraní Ukrajině dáváme jasně najevo, na čí straně stojíme, čímž dokládáme, že válčit lze i jinými způsoby než bezprostřední účastí na místě v poli.

Že nepostáváme opatrnicky vpovzdálí nebo dokonce demagogicky netvrdíme, že nejde o členskou zemi Unie, takže nás se to netýká, je zásluha premiéra. Měl neobyčejně šťastnou ruku při obsazování vedoucí pozice na ministerstvu obrany, když nepodlehl pacifistickým společenským náladám a nevybral žádného holoubka ani holubičku.

Pro Janu Černochovou je ministrování, jak lze vyčíst z její aktivity, velmi náročnou prací, a při vší skromnosti rovněž i celoživotním posláním. Záležitosti vnější a vnitřní bezpečnosti jsou také jejím koníčkem. "Někdo si kupuje kabelky, já si kupuju zbraně," vyjádřila se o své zálibě.

Vědí to i ve světě, v Americe zejména, kterou nedávno navštívila.

Aktuálně právě ministr obrany Austin se pochvalně vyjádřil o České republice, když poděkoval za dodávku zbraní Ukrajině. Paní ministryně poděkování opětovala rovněž poděkováním. Velmi stručným, neboť zmínka o tom, za jaké zbraně konkrétně ministr děkoval, nebyla možná. Protože tady platí, a to jistě bez ironie, že nepřítel naslouchá.

Doufejme, že paní ministryně a pan ministr si jednou vzájemná poděkování budou moct vyměnit osobně, nejlépe po vyhrané válce.