Pan doktor Honzák, převzav kvůli orientaci název tohoto blogu i „s chlupama“, podrobil jej kritické analýze. Seznal, že pravou podstatu věci jsem nezmínil. Má pravdu.



Držel jsem se jenom poloviny známého přísloví a chytrému jsem napověděl, kdežto hloupého netrknul. To udělal pan doktor. Děkuji mu za to, a teď autentický text:


Je snad mezi námi málo aspirantů na medaile?


I takový závěr lze vyvodit z alarmující, a zároveň smutné zprávy o aktuálně projednávané agendě Senátu. Dozvídáme se neuvěřitelnou skutečnost, že ve srovnání s loňskem klesl počet podávaných návrhů na státní vyznamenání o celou polovinu!

A přitom právě letošní říjnový akt, předpokládejme, že uskutečněný na Pražském hradě a nikoli v Lánech, bude v tomto funkčním období opravdu poslední, kdy hostitelem bude Miloš Zeman. Neopakovatelná příležitost, by se přece měla, jak se říká, chytnout za pačesy.

Senát přesný počet obdržených návrhů na vyznamenání neuvedl, mluví o zhruba polovině loňských šestnácti. Takové vyjádření je však pochopitelné. Horní komora se svým způsobem musí rdít za veřejnost, za její nezájem návrhy podávat.

Přitom by se dalo předpokládat, že se s nimi naopak každé jaro „roztrhne pytel“. Protože je mezi námi přehršel osobností, jež by si medaili zasloužili.
Bylo by nošením dříví do lesa, nebo do Ruska vyvážením plynu, začít vyjmenovávat aspoň některé z nich.

Ty, jež výrazně ční, měly by být navrženy téměř automaticky. Ale těch nadúroda není.

Zato každý z nás ví o někom z blízkého nebo širšího okolí, kdo by si vyznamenání za svoji, možná nenápadnou, leč s opravdovým zaujetím konanou práci či mimopracovní prospěšnou činnost, zasloužil.

Nemusí jít zrovna o lokálního politika nebo odvážného podnikatele, který zvyšuje zaměstnancům platy i v této těžké situaci, a tvrdí, že přidávat v době prosperity není žádný kumšt, ale za krize, to je jako vyluxovat si účet.

Jenomže by se musel najít někdo, nebo skupina, pracovní či jiný kolektiv, který by řádně zdůvodněný návrh podal.



A jsme u toho. Je to závist, že někdo by mohl vyznamenání dostat – ale vy ne – co obrazně řečeno pozdrží ruce nad klávesnicemi ještě před vyplněním návrhu? Nebo obyčejná lenost či spoléhání, že návrh podá někdo jiný?

Nebylo by proto řešením, byť lehce absurdním, aby lidé, a teď prosím pardon za možná nepatřičný příměr, jako se dovedou vzájemně udávat, že by se také vzájemně navrhovali na medaile?

Ale dost.

Nebude množstevní deficit způsobený nakonec tím, že teď ještě oněch osm až deset návrhů musí posvětit celý Senát, a „zbytek“ pak doputuje na Hrad? Ovšem jenom jako nezávazný podnět pro Miloše Zemana. Loni si vybral z šestnácti senátních návrhů dva. Tedy dvanáct a půl procenta.

Jestli to letos bude stejný počet, potom by úspěšnost Senátu mohla být při deseti návrzích výrazně vyšší - dvacet procent, při osmi dokonce pětadvacet!