„Teď tu máme další novelu zákona, je to pořadové číslo jedenáct,“ řekl premiér viditelně znavený. Vláda schůzovala už čtvrtou hodinu a vypadá to ještě na dost dlouho.

„Šéfe, já radši půjdu na chodbu, jsem ve střetu zájmů a nerad bych..,“ oznámil jeden z vicepremiérů a zvedl se. V té chvíli se jako ve škole přihlásil další vicepremiér, že on taky půjde raději ven.

Za okamžik se přidala ministryně z nejsilnější vládní strany následovaná ministrem z nejslabší strany.

Po chvilce váhání se zvedl obávaný strážce státního dluhu. Stejně tak kolega přezdívaný „učitelskej“ i kolegyně z venkova, která řídí vědu. A ministr, rovněž z venkova, jenž spravuje pouze jediné ministerstvo, na rozdíl od svého předchůdce z Babišovy vlády, který brilantně zvládal ministerstva dvě, také odešel.

Když premiér viděl prořídlé „řady“, zmohl se jenom na zoufalou otázku: “Je ve střetu snad ještě někdo, že by také odešel?“ A vytratili se i zbývající ministři.

To se ještě nikdy nestalo! Premiér byl zdrcen. Užuž chtěl (v duchu) zaklít, ale pak jím jako bleskem projelo hrozné poznání, že vzdálit by se měl i on.

Je totiž v exemplárním střetu zájmu. Před chalupu si manželka pořídila pár záhonků, čímž se novela o zavedení daně ze záhonku vztahuje i na ni, potažmo na něj.
A jak je vidět, záhonek má každý a nechce se proto dostat do prekérní situace, že to doma schytá, protože hlasoval pro zdanění.

„Přece se nemůžeme před sněmovnou blamovat střetem zájmů tak strašným, že jsme nebyli ani usnášení schopni,“ sklesle konstatoval premiér, když už byli zase všichni pohromadě.

„Šéf má pravdu, to by se po nás opoziční předáci pěkně povozili,“ přitakal vicepremiér.

“Mohli bychom se z toho vylhat tak, že do zápisu uvedeme, že vláda má stanovisko neutrální, ani ne pro, ani proti,“ konstruktivně podotkl předseda legislativní rady – načež se tak stalo.

„A teď konečně dojde na bod dvanáct. Tady nepředpokládám žádné komplikace, Ta novela je přece z iniciativy našich poslanců. Takže bychom měli dát sněmovně souhlasné stanovisko.“

Ruce zvedli všichni. Premiér pak mechanicky konstatoval, že jednomyslně doporučeno sněmovně ke schválení.

Jak by také ne, když nikdo z ministrů, ani z poslanců a jejich rodin média nevlastní, na rozdíl od Babiše. A proto tentokrát výjimečně retro aktivnost platit bude.

Když se rozcházeli, pozdržel premiér kolegu „přes“ legislativu. Potřeboval jisté upřesnění.

„Vztahuje se zákaz vlastnit média i na děti politiků? Můj kluk totiž, ehm, vydává jako student fakultní noviny.“

V ministrově hlavě to šrotovalo na plné obrátky.“ A vybírá za ně syn peníze?“ zeptal se.

„To ne, to ne, vyjelo obranářsky z premiéra, ale pak znejistěl. „To, to asi ne. Věší je na nástěnku.“

„No, o nástěnných médiích není v novele ani zmínka.“

Premiérovu rozjasněnou tvář vzápětí zakabonil ministrův doplněk.

„Ale kdo ví, jaké pozměňováky si ve sněmovně poslanci vymyslí. Třeba i zákaz vydávat nástěnné noviny.

Babiš jistě bude chtít zákon obejít a místo papírových novin by mohl přejít na nástěnný deník. Pronajme si na každém rohu vitríny a tam deník bude věšet.“

Premiér tehdy napsal juniorovi esemesku:

OKAMZITE S TOU NASTENKOU PRESTAN
TATA

Teď už víme, že lex Babiš ve sněmovně prošel. Majitelem novin poslanec sice být nesmí, avšak vlastnit mocný nástroj propagandy – nástěnky (hobru, špendlíky, popř. sklo na vitrínu, skoby) zákon politikům nezakazuje.

Velkou mezerou je také „nezákaz“ vlastnit divadlo.

Co když teď třeba Andrej Babiš vytvoří s Alenou Schillerovou komickou dvojici jako kdysi V+W a denně vyprodají průhonickou sokolovnu (OSVOBOZENÁ MYSLE CVIČNA) se svým protestním kusem Těžká rebarbora? , kde v předscénách budou současnu vládu zesměšňovat? A co když natočí protivládní film, třeba Dotace, nebo život.
Lex je polovičaté, nedotažené řešení. Přitom v ÚSTRU by se našlo mnoho užitečných příkladů, jak nepohodlným politikům utnout tipec.