Francie slavila výročí největší události v dějinách země. Revoluci, která i světu dala příklad, jenž pak byl různými „osvícenci“ modifikován vedle obecného blaha i ke krvavému útlaku.

V souvislosti s pádem Bastily, o němž míval u nás kdysi ánung každý školák, se traduje nedoložený výrok královny Marie Antoinetty, jímž prý reagovala na panické hlasy svých asistentů, že lid se vzbouřil a táhne na palác, protože nemá chleba.

Fake news zněla takto: Když nemají chleba, proč nejedí koláče?

Pronést taková slova, byla by to skutečně, s velkým prominutím, šílená odtrženost vicepanovnice od problémů mas, ukázka života, jak dneska říkáme, v sociální bublině-spíše však v bublině asociální.

Revoluční tribunál, ať už to řekla nebo neřekla, jí nic nedaroval, natožpak život, a pár měsíců po manželovi skončila jako on na popravišti.

Doložený je však jiný výrok královny. Těsně před masově navštívenou popravou, což býval veřejný projev odplaty či vyrovnání se s minulostí, řekla M.A. katovi:

„Otřete mi tu gilotinu, ať mi nezamaže límeček.“

Inu, spíš to připomíná humor anglický než francouzskou ztřeštěnost, ovšem královna měla v sobě středoevropskou krev a v tom reagionu se také podobně žertuje.

A teď, když jsme si připomněli jeden výrok slavný, avšak jenom tradovaný a nedoložený, a druhý stejně proslulý, avšak ústně doložený katem H. Sansenem, si představme, – staletí sem, staletí tam – že ještě předtím, než by požádala kata o laskavost s límečkem, předeslala by ublíženě třeba toto:



No dobře, legrační to moc není.

Ale dnes, kdyby se divila, proč ji lidový hněv vyhnal z paláce a poslal na gilotinu, mohlo by zaznít třeba:

A to jsem jenom řekla, že když nemají na činži, ať bydlí ve vlastním!

Hloupé a arogantní? I tak se dalo dočasně vládnout.

V dnešních demokraciích se svržení vládci už negilotinují. Vypořádá se s nimi ostří volebního výsledku opozice, pokud se ovšem právě ona nedočká tupé prohry. To se pak toho na vládnutí příliš nezmění, pomineme-li figuru partají vyselektovaného panovníka s lidštější tváří.