Je zajímavým rysem nebývalého shromáždění politiků, že před žádným z nich nestojí na stole jako obvykle orientující vlaječka, ale jen cudná jmenovka, a že se také oslovují pouze křestními jmény, jakoby spolu chodili.

Praktická výhoda spočívá v tom, že si nemuseli osvojovat nebo pracně vybavovat kompletní jména ostatních čtyřiačtyřiceti kolegyň a kolegů, že stačilo zapamatovat si jen první polovinu ze „ztotožnění.“

Navíc oslovení: Elizabeth či Recepe Tayyipe, zní o pět tříd vřeleji než: paní premiérko vlády Jejího Veličenstva, anebo Vaše excelence pane prezidente.

Taková atmosféra je podhoubím pro neformální rozhovory.

Pedro povídá u skleničky Mateuzsovi:

“Myslím, že Miloš a Petr našim jménem vyslali jasný signál Volodimirovi, že Evropa za ním stojí. Ale že nejsme, jak on požaduje, pro prevntivní údery na Rusko, jako když Barak bombardoval islámský stát v Džalálově Iráku a v Bašár Háfizově Sýrii.“

Matuzs se postaví: „Tak, Panie Premierze! Ehm, Ano, Pedro.

A Vladimira jsme naopak varovali, že musí přestat s hrou na Adolfa, a jestli si začne s atomovkou jako Harry v Hirošimě, tak jeho Moskva může skončit jako Uršulin Berlín nebo Olafovy Drážďany.

Viď, Viktore?“ Obrátil se k Orbánovi, který se tvářil neutrálně.

„Pardon, já nevím, o čem byla řeč. Někdy bývám hluchý jako Siketfajd, to je po našem tetřev, po anglicky capercaillie.“