„Vladimire Vladimiroviči, stalo se něco neuvěřitelného – přes trojité ocelové dveře a dvoumetrové betonové bednění k nám do sekretariátu vletěl takový divný, divný chlápek, nebo kdo to je,“ hlásil zmateně Putinův pobočník prezidentovi.

„Jak divný?“ nechápal Vladimir Vladimirovič.

„Je takový celý hodně doběla, vypadá jako ti bezpohlavní andělé, co jsou na sochách v chrámu,“ upřesňoval vystrašeně důstojník.

„Co s ním mám dělat, chce k vám..“

Ještě než domluvil, tak jako ve filmové prolínačce se anděl v bílé říze objevil před prezidentem. Chladně mu sdělil: „Pane prezidente, nesu vám seshora předvolání, prosím podepsat doručenku.“ A podával mu obálku.



Prezident se k převzetí neměl. „Mě, mě někdo chce předvolat, a kam?“ rozčílil se.

„Na soud.“

„Cože? Nějaký odvážlivec by si troufl mě soudit, když mám imunitu?! A kam to je?“

Ironizoval: „Do Norimberka, nebo snad do Haagu, či do Kyjeva?“

„Na Boži soud," odpověděl anděl s jiskřičkou v oku. Prezident polknul a reflexivně se pokřižoval. Došlo mu, v jaké situaci je. Pak velmi pokorně řekl:

Dejte mi to, já vám to podškrábnu.

„A nevíte, na kdy, na kdy to je, abych se mohl připravit, už na dnešek?“ zeptal se bázlivě.

„Ale to já netuším. S kosou, ve vašem případě to bude srp a kladivo, chodí kolegyně. Tohle je něco jako upozornění, s čím máte co nevidět počítat."
Prezident se vzápětí z mžikového spánku probral. Zřejmě to ráno při cvičení přehnal, už mu přece od včerejška táhne na osmdesátku.

„Pane prezidente,“ za chvíli poletíme“, upozornil ho pobočník.

V téhle těžké době denacifikace Ukrajiny musí povzbudit i obyvatele Krymu, a tak jako před lety, když kerčský most otevíral jízdou v náklaďáku KAMAZ, jenž osobně řídil, udělá to dneska znovu. Hlavně, aby nepršelo a vozovka nebyla kluzká…