Bývá v naši dramatické tvorbě obvyklé, že alespoň jednou za deset let se objeví zcela nová jevištní adaptace literárního klenotu - Staškova románu Příběhy vzorného špicla Šicla.

Pokaždé autoři usilují uchopit příběh po svém, tak, aby co nejvýstižněji rezonoval s dobou. Někdy se od předlohy vzdalují méně, jindy ji naopak berou jako pouhý základ pro vývoj děje.

Většinou se však snaží zachovat ducha předlohy, tedy ukázat postavu zdánlivě prostoduchého Čecha, procházejícího útrapami války na straně Rakousko-uherské armády, kdy až v samém závěru, při zajetí jeho jednotky Rusy, se překvapivě ukáže, že celá léta byl vlastně spícím a poté probuzeným agentem carské rozvědky.

Teď se na našich jevištích překvapivě ukázaly adaptace dvě. Společné mají vysokou míru aktualizace, kdy světovou válku vůbec nezmiňují.

V prvním pojetí je hlavní postavou voják, nikoli císařské armády, ale armády lidové, v níž úspěšně započne s érou rozvědčíka namířenou proti imperialistickému vojenskému bloku.

Na tom by nebylo nic fantasmagorického, takových poddůstojníků byly desítky, kdyby se ovšem tentýž dobrý voják - špicl - nestal po údajném demokratickém převratu po krátké době jedním z nejvyšších činitelů právě onoho imperialistického paktu.

A po odchodu s poctami z vysoké mezinárodní funkce aspiruje i na hlavu státu. To už si autoři opravdu dovolili pustit uzdu fantazie příliš. Kdyby aspoň, jak je to v původním znění románu, přiznali, že byl rovněž agentem zahraniční mocnosti s úkolem rozložit imperialistický útočný blok zevnitř.

Potom by krycí jméno Splávek označovalo jeho příslušnost k domácí rozvědné agentuře, přičemž by současně měl i zcela jiné krycí jméno od rozvědky zahraniční.

Přes tyto výtky si inscenace podle ohlasů ve veřejném prostoru i na sítích vede mezi publikem velmi dobře. V bodovém hodnocení české mutace čtrnáctidenníku Varieté a cirky už mírně předstihla druhou adaptaci.

Z té se zcela vytratilo vojenské prostředí, ale duch podivuhodné kariéry, tentokrát v podnikatelském prostoru, zachován zůstal.

Odrazovým můstkem strmého vzestupu byla podle autorů - jejich hlavním hrdinou však nikdy nepřiznaná - agenturní spolupráce s někdejší komunistickou politickou policii.

Urputná, až směšná snaha hlavní postavy soudit se o to, že agentem nikdy nebyl, může být i ďábelskou autorskou kličkou, která má diváky odvést od pomyšlení, že zamlada, kdy se pohyboval v tajemném Orientu jako obchodník s fosfáty, mohl být spolupracovníkem zahraniční mocnosti s povolením přebíjet, cenově. S krycím jménem Абдул, čemuž napovídají zdánlivě humorné okamžiky, kdy hrdina se pravděpodobně bezděky hlásí tímto přijmením do mobilu, dokonce i maďarskému premiérovi, což budí v hledišti spontánní reakce.

Jak známo, i po mnoha letech se z takových služeb odchází vesměs s nohama napřed.

Zajímavé je, že i v této adaptaci – jakoby jedni autoři opisovali od druhých – se hlavní hrdina dlouhou dobu chystal kandidovat na prezidenta.

Jeho krycí jméno, které tvrdošíjně popírá, je přitom natolik české, a má jej u nás přes pět a půl tisíc lidí, 36 x víc než jeho příjmení skutečné, že by mohlo lidi zvednout ze židlí a přimět je dojít do volební místnosti a hlasovat pro hlavní postavu - tedy v oné inscenaci, jak s velkou mírou nadsázky fabulují tvůrci této frašky.

Protože jinak je nepředstavitelné, aby volič dal hlas jakémukoli agentovi. V tom obě inscenace značně přestřelily. Ale událost sezóny každá z nich je.