Devatenáct metrů zbořili v Moskvě nám, totéž v Praze my jim! (fikce)
Premiér v zasedačce vlády zamžoural, a když viděl prázdné místo, kde sedává ministr zahraničí, zeptal se: „Kdepak je Lipavský?“
„Honza je ještě v Bělehradě,“ odpověděl jeho partajní šéf Bartoš.
„Co dělá v Srbsku, já jsem ho přece poslal do Moskvy, aby osobně přeměřil délku plotu, který nám Rusové zbořili?„
„Śéfe,“ vysvětloval ministr dopravy Kupka, “do Moskvy přece přímo kvůli sankcím nic nelétá, takže to musel vzít přes Bělehrad, no a tam zůstal viset.“
„Ale, jak teď..“, reagoval premiér, a Bartoš otázku předešel odpovědí: „Honza mi délku nadiktoval, ale kvůli konspiraci v palcích, takže jsem to musel převést na metry, a ono to ani těch 19 metrů úplně není. Schází kousek.“
„Na pár cenťáchích, kucí, přece nezáleží!“ ozvala se drsně Černochová.
„Ale záleží, Jani,“ opravil ji premiér. „Nemůžeme být tak hrhr jako starosta Čižinský, který by asymetricky nechal v Dejvicích zbourat celou dlouhatánskou zeď kolem domů ruské ambasády.
Když už, tak jim zbouráme jenom těch devatenáct metrů, jako oni nám.“
Černochová se zašklebila. „A já už zburcovala celou tankovou brigádu ke speciální operaci a těšila se, jak jim tu zeď pěkně rozjezdíme.“
„Myslíš těmi třemi tanky, co nám zbyly?“ zavtipkoval Jurečka.
„Tak moment, o tancích nemůže být ani řeč,“ zhrozil se premiér.
„My si přece nemůžeme dovolit nasadit armádu, to by Rusové mohli vnímat jako, jako vojenskou agresi. I když tanky by se hodily nejlíp.“
„A co takhle,“ navrhoval ministr Rakušan,“ použít k boření policejní tanky, anebo hasičské?“
„No jo, ale pořád jsou to bezpečnostní složky a to by se pak mohl v OSN Lavrov točit na našem státním terorismu,“ obával se premiér.
„To musí být civilní záležitost, stavařská.“
Obrátil se na ministra průmyslu. “Poslyš, Jozefe, ty máš v rezortu státní firmu, která zahlazuje pozůstatky po těžbě, tam určitě mají odborníky minéry, takže by mohli těch devatenáct metrů podminovat.“
„Ježišmarjá, na to já nemám čas, musím hlídat ceny energií! Ať to zařídí Kupka, to je stavební magnát, má ŘDS, tam se pořád něco odstřeluje, nebo se bourají mosty, ten má na bourání techniku.“
„Co, já?“ dotčeně se ozval ministr dopravy. „Ty firmy přece nejsou moje, chtěly by za zbourání zdi zaplatit, a to v kalkulaci není.“
„Takže snad vyhlásíme dobrovolnickou AKCI B, bourání, jako za komunistů byla naopak akce Z, zvelebování, aby lidi přišli s krumpáči a zeď pobořili?“ napůl žertem pronesl zoufalý premiér.
„Přece si to od Rusáků nenecháme jen tak líbit!“
„To ne,“ ozval se ministr kultury.
„Já bych řešení měl. Záleží na tom, jestli kolega Stanjura rezortu něco přihodí. Když ano, zbourání zařídí moji lidé.“
Ministři se překvapeně podívali jeden na druhého. Ono mu snad přeskočilo.
Ale nikoli. Nechá před zeď v kritické šíři devatenáct metrů nastoupit speciální orchestr dechových nástrojů z celé republiky a ten pak zvukovou vlnou z vhodně zvolené produkce zeď zboří.
V minulosti, například v Jerichu, se podobný způsob estetické destrukce osvědčil.
„Honza je ještě v Bělehradě,“ odpověděl jeho partajní šéf Bartoš.
„Co dělá v Srbsku, já jsem ho přece poslal do Moskvy, aby osobně přeměřil délku plotu, který nám Rusové zbořili?„
„Śéfe,“ vysvětloval ministr dopravy Kupka, “do Moskvy přece přímo kvůli sankcím nic nelétá, takže to musel vzít přes Bělehrad, no a tam zůstal viset.“
„Ale, jak teď..“, reagoval premiér, a Bartoš otázku předešel odpovědí: „Honza mi délku nadiktoval, ale kvůli konspiraci v palcích, takže jsem to musel převést na metry, a ono to ani těch 19 metrů úplně není. Schází kousek.“
„Na pár cenťáchích, kucí, přece nezáleží!“ ozvala se drsně Černochová.
„Ale záleží, Jani,“ opravil ji premiér. „Nemůžeme být tak hrhr jako starosta Čižinský, který by asymetricky nechal v Dejvicích zbourat celou dlouhatánskou zeď kolem domů ruské ambasády.
Když už, tak jim zbouráme jenom těch devatenáct metrů, jako oni nám.“
Černochová se zašklebila. „A já už zburcovala celou tankovou brigádu ke speciální operaci a těšila se, jak jim tu zeď pěkně rozjezdíme.“
„Myslíš těmi třemi tanky, co nám zbyly?“ zavtipkoval Jurečka.
„Tak moment, o tancích nemůže být ani řeč,“ zhrozil se premiér.
„My si přece nemůžeme dovolit nasadit armádu, to by Rusové mohli vnímat jako, jako vojenskou agresi. I když tanky by se hodily nejlíp.“
„A co takhle,“ navrhoval ministr Rakušan,“ použít k boření policejní tanky, anebo hasičské?“
„No jo, ale pořád jsou to bezpečnostní složky a to by se pak mohl v OSN Lavrov točit na našem státním terorismu,“ obával se premiér.
„To musí být civilní záležitost, stavařská.“
Obrátil se na ministra průmyslu. “Poslyš, Jozefe, ty máš v rezortu státní firmu, která zahlazuje pozůstatky po těžbě, tam určitě mají odborníky minéry, takže by mohli těch devatenáct metrů podminovat.“
„Ježišmarjá, na to já nemám čas, musím hlídat ceny energií! Ať to zařídí Kupka, to je stavební magnát, má ŘDS, tam se pořád něco odstřeluje, nebo se bourají mosty, ten má na bourání techniku.“
„Co, já?“ dotčeně se ozval ministr dopravy. „Ty firmy přece nejsou moje, chtěly by za zbourání zdi zaplatit, a to v kalkulaci není.“
„Takže snad vyhlásíme dobrovolnickou AKCI B, bourání, jako za komunistů byla naopak akce Z, zvelebování, aby lidi přišli s krumpáči a zeď pobořili?“ napůl žertem pronesl zoufalý premiér.
"AKCE B " - BOŘENÍ - BY SE MOHLA SPUSTIT POD ROUŠKOU NOCI HUMANITÁRNÍM TANKEM . koláž: dv
„Přece si to od Rusáků nenecháme jen tak líbit!“
„To ne,“ ozval se ministr kultury.
„Já bych řešení měl. Záleží na tom, jestli kolega Stanjura rezortu něco přihodí. Když ano, zbourání zařídí moji lidé.“
Ministři se překvapeně podívali jeden na druhého. Ono mu snad přeskočilo.
Ale nikoli. Nechá před zeď v kritické šíři devatenáct metrů nastoupit speciální orchestr dechových nástrojů z celé republiky a ten pak zvukovou vlnou z vhodně zvolené produkce zeď zboří.
V minulosti, například v Jerichu, se podobný způsob estetické destrukce osvědčil.