„Tak vy se zajímáte o to místo,“ promluvila ministryně Černochová k muži, který před chvílí vstoupil do její poslanecké kanceláře v Praze 2.

„Ano, prosím, řekli mi u vás v sekretariátu, že tady bych vás snad mohl zastihnout, a jak vidím, to štěstí mám,“ usmál se.

„To víte, já nevím kam skočit,“ unaveně a s poněkud hořkým úsměvem se žena svěřovala.

„Ministruju, poslancuju, zastupiteluju, radní dělám, no někdy si říkám, jestli toho není moc..
Ale nebudu nic protahovat, a rovnou vám položím pár kontrolních otázek.

Tak třeba, jak velké nebezpečí spatřujete ve vodíkové bombě?“

Muž byl zjevně zaskočen a zmohl se na obecné konstatování: „Hodně velké, ehm, tedy poměrně velké.“

Ale tím ministryni neuspokojil. „Očekávala jsem, že budete záležitost kvantifikovat, když jste údajně odborníkem," rýpla si.

„Já jsem, prosím, spíš na chemii a biologii,“ vysvětloval.

„Pst, ne tak nahlas. Víte přece, že biologické a chemické zbraně jsou zakázané, takže o nich si můžeme popovídat navenek jenom čistě teoreticky.

Považuje je za účinné? Naposledy je nasadili v Sýrii.“

Muž zvednul ruku a omluvně pronesl: „Paní ministryně, tohle je nemilé nedorozumění. Já jsem k vám přišel jako za školskou radní - měl bych zájem učit chemii a biologii na zédéšce tady na Míráku.

Ředitel by mě vzal, ale poslal mě radši za vámi, bez vás prý nikdo na dvojce nemůže přijmout na školu ani uklízečku. Tak jsem tady na test spolehklivosti.“

„Aha, já vás měla za uchazeče o místo vedoucího analytika odboru zbraní hromadného ničení u nás na Obraně.

Jak jsem říkala, mám toho moc kromě školství. Ale když už jste tady, nechtěl byste učit i civilní obranu? Dosud jsem to dělala já, ale jak sám vidíte, rozkrájet se nemůžu, a vy docela spolehlivě vypadáte. Tak, co?

Jéžiš, za chvíli budu muset jet do aťasu na Ákádu, stojím tam modelem pro sochu Žena obránkyně, co bude stát na Míráku naproti kostelu.