Při posledním vyznamenávání se prezident nepředal. Neocenil očekávaný počet stovky osobností, což by vypadalo úhledně a zapsal by se tak do knihy rekordů, ale neocenil jich ani osmdesát. Chyběly dvě.

Konečný výběr prý prezident prováděl za asistence nepostradatelného Ovčáčka.

-Návrhům od nenáviděné Pek**ky jsem vyhověl úplně. Tedy skoro. Bez dvou.

Návrhům toho sabotéra ze Senátu Vystrčila jsem milostivě vyhověl úplně, ať všichni vidí, jak moc jsem nad věcí.

Chtěli vyznamenat 40, mají 38 dohromady. To není špatné číslo.
Takže já jich rozdám, jak se tak koukám, 40. To také není špatné číslo, viď, Jiří?

-To není, dokonce parlament počtem trumfnete, ale..

-Jaképak ale, ono se ti snad něco nezdá?

-Já jenom, si myslím, jestli by nebylo hezčí, aby vyznamenaných bylo dohromady rovnou osmdesát, a ne o dva miň.

-Myslíš, že bych měl dva kusy, ehm, ještě přihodit? Ale kam sáhnout, když už jsem si dal s výběrem takovou práci. Podívej.

Metál dostane můj osobní doktor, dostane ho i šéf lékař mé pečovatelské služby, vyznamenám náčelníka mé vojenské kanceláře.

Osobnímu kuchařovi ho dát nemůžu, mně vaří Ivanka. Tedy Ivanka samozřejmě ne, ale moje Ivana, ale ta mi vlastně jenom ohřívá ty blafy do sondy, takže to na medaili není. Šéfovi mé obory taky metál nemůžu, tomu jsem už dal přece milost. Takže, nevím. Ty snad nějaký tip máš?

-No, když dostal medaili náčelník vojenské kanceláře, taky bych snad, tedy možná, třeba já, mohl dostat Vyznamenání za vynikající práci.

-Ale tohle vyznamenání se dávalo za minulého režimu, teď už ne. Ani náčelník ničeho nejsi, jako můj generál. To by spíš mohl dostat metál Mynář, to je přece super-náčelník, ale to by mě ti negramotní novináři sežrali.

Co se tak uraženě tváříš? Vždyť jsi za ta léta nedokázal ani najít vlevo dole pitomý článeček od Vůdcova obdivovatele, a mě kvůli tomu honí po soudech.

-Ale..

-Buď rád, že jsem s tebou tak dlouho při mých nárocích na dynamiku úřadování vydržel a že jsi vůbec směl pro mě pracovat.

To si považuj za větší vyznamenání než všechny jiné metály.