„Pane ministře, pane ministře,“ volal styčný důstojník v Kyjevě na Víta Rakušana, nastupujícího právě do obrněného autobusu, jenž měl odvézt české ministry na nádraží po skončení jednání s ukrajinskou vládou, “něco pro vás mám.“

A podal ministrovi balíček. Ministr se díval dost nedůvěřivě na půlmetru dlouhou a třicet čísel vysokou zabalenou krabici.

„Nemějte obavy, projeli jsme ji rentgenem i spektrometry, nic ohrožujícího v ní není.

Ani netiká, tak prosím, berte, je to dáreček.“

„A od koho?“

„Od jednoho menšinového kulturního spolku, co u nás máme.“

„Jsou to nějací folkloristé? Sám jsem v dětství tancoval v kolínském souboru,“ zajímal se ministr, už o poznání klidnější.

„Tak nějak to bude. Mrzelo by je, kdybyste dárek na památku odmítl. Jsou na takové věci obzvlášť citliví.

To víte, devítimilionová menšina, a kór teď.“

Ministr si uvědomil, že když si dárek nevezme, dárci se urazí, a to by pak mělo na celkové vyznění a pro zdar tak „napínavé“ návštěvy kontraproduktivní dopad.

Nehledě na to, že kolegové rovněž odjíždějí s dárečky, i když pravda, jsou to skromnější balíčky a krabičky než jeho balík.
Poděkoval a s prezentem nastoupil do autobusu.

Později ve speciálním vlakovém kupé se premiér a ministři svými dárky chlubili – například modelem kyjevské Lavry nebo těžítkem ve tvaru vysílače, luxusní foto publikací o městě či sérií fotek (možná) osobně podepsaných prezidentem a zelenými tričky, a pak se ho zvědavě ptali, co dostal on?

Ještě než rozdělal obal, představoval si, že od folkloristického spolku ruské menšiny zřejmě dostal bohatě vyšívaný lidový kroj.

Ale tak tomu nebylo.

V balíku ležely černé plastové pytle, podobné tomu, v jakém nechal na ministerstvo vnitra v nadživotní velikosti pověsit nebožtíka Putina.

Když pytle spočítal, bylo jich přesně tolik, kolik členů delegace má. Jestli to byl žert, pak za všechny prachy - jestli to ovšem žert není, tak…

„Vítku, probuď se, přesedáme do zeppelinu.“