„Ale já bych do toho souboje s generálem šel,“ údajně vysvětloval expremiér své ženě Monice, proč na výzvu nereagoval,“ kdyby to ovšem bylo na férovku.“

Jenomže generál prý přišel s nesmyslnými disciplínami. Vybrat něco rozumného, třeba moderní pětiboj nebo stolní kopanou, tak by souboj Babiš akceptoval.

„To se od něj dalo čekat,“ měl se údajně na adresu expremiéra vyjádřit v kruhu svých stoupenců s despektem generál.

“A přitom mělo jít o naprosto základní disciplíny. Ale zřejmě usoudil, že by pohořel.“ Generál se upřímně usmál.

„Vyprávějte, vyprávějte, pane prezidente,“ žadonili generálovi obdivovatelé, „ v čem jste měli soutěžit?“

„Inu, dobrá.

První ze tři disciplín mělo být objasnění způsobu, jak rozšifrovat rozkaz ze štábu jednotkám, který zněl:

Na kótě 228 řídit oheň strojních pušek nalevo.

Ano, je to onen klasický učebnicový příklad, který by každý frekventant měl odříkat, jako když bičem mrská. Nehledě na to, že odborná literatura jej často cituje. Někdy dokonce v originále, nikoli ve verzi adaptované na lidovou armádu DDR.

Obdržev velitel tuto šifrovanou depeši, rozluští ji tímto způsobem. Vezme Die Sünden der Väter, otevře si str. 161 a začne seshora hledat na protější straně 160 slovo Sache. Poprvé jest Sache na str. 160 ve větním pořadí 52, slovem, tedy na protější straně 161 vyhledá se dvaapadesáté písmeno seshora. Všimněte si, že je to A. Dalším slovem v depeši je mit. Jest to na stránce 160 ve větním pořadí 7, slovo, odpovídající 7. hlásce na stránce 161, písmence u. Potom přijde uns, to jest, sledujte mě prosím bedlivě, 88. slovo, odpovídající 88. písmence na protější 161. straně, kterou jest f, a máme rozluštěno Auf. A tak pokračujeme, až zjistíme rozkaz: ,Na kótě 228 řídit oheň strojních pušek nalevo: Velice důmyslné, pánové, jednoduché a nemožné rozšifrovat bez klíče: 161. str., Ludvík Ganghofer: Die Sünden der Väter.




Ani druhá soutěž nevyžadovala IQ 150, ale obyčejný selský rozum.

Paní ex rektorka Nerudová, která by nám soudcovala, měla někde v parku, utajeně před námi, zřídit tzv. mrtvou schránku a do ní uložit obálku s jakoby špionážní informací.

Úkolem by bylo schránku objevit a měřil by se čas, za jak dlouho to každý udělá. Samozřejmě bychom nehledali oba najednou, ale postupně. Ten druhý by měl zakryté oči, aby neviděl, kde schránku soupeř objevil. Vítězem by byl rychlejší hledač.

Paní Nerudová se však rozhodla pro dvě obálky. Tu pravou obálku se zprávou chtěla dát pod kámen na skalce.

Matoucí možností měl být plechový koš na odpadky, z něhož by čouhala další obálka, uvnitř s upozorněním, že nejde o špionážní zprávu, ať se hledá dál.

Pravda, bylo to trochu sofistikované, ale „jít“ po obálce v koši by bylo diletantské, do koše se přece dávají leda tak obálky s výkupným pro únosce."

Generálův kroužek zatleskal. "Dál, dál, jaká měla být poslední disciplína, ozývalo se z davu.

" Třetí? Ta byla velmi jednoduchá. Vyfotografovat nádraží.

A to by přece zvládal každý frekventant z rychlokursu, i pan Babiš, ani by k tomu nemusel mít deskový aparát se stativem. Nádraží se přece fotí snadno, protože se nehýbe. Na to stačí obyčejný mobil."

Ozval se davový smích.

"Pan kolega se zřejmě bál," dodal prý generál, "že se ukáže, kdo z nás dvou byl skutečný profesionál..."

Větu přerušil mohutný potlesk a volání: Pavel na Hrad, Pavel na Hrad. "... a kdo jenom příštipkařil na vedlejšák.“

Reakcí byl pískot.