Vánoce, Vánoce, přicházejí… Nejenom k nám, do každé ze sedmadvaceti zemí zunizované Evropy reprezentované v Bruselu sedmi sty jedenapadesáti zvolenými zástupci lidových mas.

Proto se v jednom z evropských měst, lhostejno ve kterém, možná i v několika, mohl odehrát následující dialog.

Prezentován v češtině, vypadal by pravděpodobně takto:



-Paninko, heleďte, tenhle chlápek s tím kufrem, nesedí on normálně za nás v tom…no…tam?

-Myslíte poslance Europarlamentu v Bruselu za naší zemi?

-Jo, jo.

-No, já nevím, v televizi jsem ho nikdy neviděla, a ti naši tam bývají často..

-Ale mně povědomý je. A pak, ten kufr, ten je moc podezřelý.

-A pročpak?

-Cožpak jste nečetla, jak v tom parlamentu policie udělala kvůli úplatkům razii a u té řecké místopředsedkyně našli dva kufry narvané penězi a další taky u chlápka, co s ním žije na hromádce, a dokonce i u rodičů.

A co když tenhle má taky plný kufr peněz a přijel je před Vánoci domů rozfofrovat?

-Ale místopředseda to nebude, toho bych znala. Když už, tak je to řadový poslanec. A kdo ví, co v tom kufru má. Třeba dárky nebo špinavé prádlo.

-No dobře, tak je řadový. Ale právě proto, by mohl mít jenom jeden kufr peněz, na rozdíl od místopředsedkyně, která měla dva.

A to si netroufnu ani pomyslet, jakou bagáž by si vlekla jejich předsedkyně.

-Kdepak, to je solidní ženská. Taky okamžitě zjednala nápravu těch špatností. Uplacenou rezoluci o Kataru jako o příkladu vzorného dodržování lidských práv nechala popřít aktuálním usnesením o nepřípustném korupčním jednání.

Kataru, samozřejmě.