Je to už osmdesát let, co v americkém filmovém muzikálu, hitu té doby, Holiday Inn, zazněla píseň Irvinga Berlina, jež v českém překladu zní Bílé Vánoce.

Kdo by ji na celém světě neznal!

Je nabitá emocemi jako málokterá jiná. Podobně jako v Aznavourově Když já byl tenkrát kluk, se v ní zpívá o navždy odešlém dětství, o idealizované životní etapě.

Svět byl, a to nejenom za našich mladých let, mnohem krásnější, jiný, i ty Vánoce nebyly na dešti, ale bývaly ladovsky krásně bílé – v Americe zrovna ladovsky ne, ale budiž, krásně bíle je tam jistě malovali mnozí vrstevníci našeho malíře.

Klimatičtí alarmisté hned mají po ruce vysvětlení, proč Vánoce bílé už nejsou.

Ale při opravdu rozumném pohledu bychom k předchůdcům alarmistů mohli přiřadit i Berlina, neboť už v roce 1940 shledal, v písni skvěle popsal, a jejím prostřednictvím si zahořekoval, že „dneska“ Vánoce už nejsou takové běloučké, jako za jeho dětství na počátku dvacátého století.

Bohužel není jasné, kam vzpomínku na své dětské vánoce lokalizoval.

Na Floridu to asi nebylo, tam sněží jednou za třicet let, to by musel mít v dětství velké štěstí užít si aspoň jedny bílé Vánoce.

Že by ovšem Berlin měl na mysli nějaké horské středisko, o tom lze také pochybovat, tam sněžilo po celé dvacáté století, a sněží dosud. Tak jaká nostalgie?

Nedá se nic dělat, Berlin zřejmě klimatický alarmista byl.

Amerika ovšem není a nebyla jako naše milé malé hezké Česko. V Americe už za skladatelova života stačilo sednout na letadlo, a sen o Vánocích bílých si někde ve Státech splnit.

Ale u nás? I na té Sněžce je sněhu poskrovnu.



(Já "sním" o Vánocích s inflací kolem tří procent, bez energetické krize a bez podivné třetí, zatím ještě nesvětové války. Ale co to je v dětských očích ve srovnání s Vánocemi v bílem?)