Musím se přiznat, že se mi v kapse otevírá pomyslná kudla pokaždé, když slyším nepomyslné řeči opozice a občanů jí manipulovaných, že stále více žijeme v sešněrovaném policejním státě.

Nežijeme! Ani v pomyslném, ani v nepomyslném.

Cožpak by v policejním státě bylo možné, aby ministr vnitra a šéf koaliční partaje netušil, že jeho blízcí straničtí spolupracovníci se tzv. zapletli a že někteří to nepřiznali ani při nominaci na ministry?

Ministr policejního státu by to nikdy nepřipustil.

A bylo by myslitelné, aby ministr v policejním státu neměl včas informace o tom, jak rozsáhlá zločinecká skupina „mává“ s největším městským dopravním podnikem v zemi, a že v jejím čele stojí pachatel, který si dokázal už před léty zajistit u soudu nesvéprávnost?

To by v takové zemi, kde ministr vnitra nasadil policejní štěnice všude, a špehuje každý krok každého, opravdu možné nebylo.

Přeskočme další možné příklady nepolicejního státu, v němž šťastně žijeme, a uveďme ten nejaktuálnější. Dokládá, že ministr paranoidně nepřekračuje své pravomoci kvůli tomu, aby snad jako první věděl, „která bije.“

Šéfem významné státní agentury pro komunikační záležitosti se měl stát člověk, jenž byl před léty odsouzen pro nadržování zlodějům sedmdesáti čtyř milionů korun.

V policejním státě by něco takového myslitelné nebylo, tam by si osoba s podobnou minulostí nemohla pro stát ani škrtnout a nepustili by ji přes recepci dál.

„Já jsem to nevěděl,“ říká jako v četných obdobných situacích upřímně překvapený ministr vnitra, neboť se řídí zásadou, že na lidi se má nahlížet jako na bytosti dobré, a nikoli jako na potenciální zločince.

Tím ministr opakovaně podává důkaz o tom, že všechny řeči o policejním státě jsou buď vyložené hlouposti, anebo drzé proruské provokace.

Za druhou z možností by měl následovat exemplární trest, protože v policejním státě opravdu nežijeme