Vídeň, podzim roku 1928. Z balkonu krásného secesního domu volá jedna dáma na druhou dámu. Ta zprvu pozorovala hemžení na ulici a po chvíli nastavila dlaň do prostoru, jestli neprší. Ne, ale bude.

„Paní dvorní radová, zvonil u vás dopoledne úředník z Magistrátu, ale nikdo mu neotevřel.“

„Služka byla nakupovat a mě už zase brala strašná migréna, paní krajská soudcová. A nevíte, co chtěl?“

„Vím. Abyste vyvěsili z balkonu prapor, když je holt ten výroční den.“

„Ale vždyť visí,“ reagovala dáma zmateně.

„To ano, ale je to ten starý, císařský. Máte tam dát republikový, tak jako my.“

„Ach ano, to zvoral.., ehm zvorala služka, to víte, je z venkova, v politice se nevyzná,“ patrně se jen vymlouvala bývala vrchní císařská radová.

Kdo ví, jestli vůbec nový prapor mají, protože pan rada byl velký monarchista.

„No, jestli ho j e š t ě“, a na to slovo dala důraz, “nemáte, nebo ho někdo zašantročil, tak vám radím, abyste aspoň sundala ten císařský.

Jinak by to na magistrátu mohli brát i jako provokaci,“ dobře poradila paní krajská soudcová, vlastně teď, v nových poměrech, už paní zemská soudcová.
A dodala: „Myslet si o rozpadu můžeme, co chceme, ale vlajky se při výročí vyvěšovat musí. Váš pan manžel má prý být přednostou úřadu, jak mi šeptal muž, a byla by proto velká škoda, kdyby se jím kvůli špatnému praporu nestal.

Vždyť takovou kariéru neudělal ani za císaře pána!“

Paní radová nato začala prapor rychle sundávat a za chvíli u ní v bytě zazvonila paní soudcová.

„Nechci rušit, ale přišla jsem se vás jenom zeptat, jestli také půjdete před nádraží?“ Dáma nechápala – dnes bychom nekultivovaně řekli, že neví “která bije“.

„A proč?“

„No vítat z Prahy toho jejich Masaryka, pozvali ho sem, když u nás i u nich slavíme desáté výročí znovunabytí národní státnosti. Vlaječky, ty správné, na mávání, budou rozdávat na místě.“

„Vítat zrovna Masaryka, „vzkypěla radová, „to by byl vrchol ponížení. Dřív byl ve Vídni jako poslanec pečený vařený, ale ani pes po těch jeho řečech neštěkl, jak říkal manžel.

Ale pak nám rozbil naši krásnou monarchii, a za tohle, za tohle mu máme jít mávat?!“

Ozvalo se odemykaní dveří a do bytu vešel pan rada.

“Á, dobrý den, paní vrchní zemská soudcová. Jak se daří panu choti?
Miláčku, dnes obědvat doma nebudu. Převléknu se do žaketu a vyrazím na nádraží. Jsem ve vítacím výboru toho, toho…

A vy dámy byste aspoň mohli starému profesorovi zamávat, protože, jak píšou všechny noviny, a říká to i pan primátor, rozbití, ehm, rozdělení státu proběhlo kultivovaně, prakticky bez střelby na Čechy ani na Maďary. Pokud do toho nezapočítáme válku před tím. Banket má být skvělý.“