Za mého dětství se pražská socialistická kavárna elitářsky vysmívala těm poctivým pracujícím, kteří kulturní stánek, třeba Zlatou kapličku, nebo společenskou akci, navštívili v teplákové soupravě.

Přitom mnozí z oněch kavárenských kritiků dávali na odiv seprané modré montérky amerických dělníků vykořisťovaných vojensko-průmyslovým komplexem, v nichž vysedávali bez studu u kafíčka. Širokému okolí odsouzenému do masových tesilových kalhot bylo jasné, že ti v džínách k plebsu nepatří, že jsou elita.

Ale doba se měnila a mění.

Montérky, dokonce s „továrními“ dírami opravdu kdekoli, dnes nosí kdekdo a kde kam. Nejenom do avantgardních divadel - pokud taková ještě vůbec jsou -, ale truchlí se v nich i při smutečních obřadech.

Stejně jako v tmavých elastických teplácích světových značek pořizovaných za velké peníze, do nichž se nasoukají osoby s proporcemi od věstonické venuše či Venouše, až po anorektiky. Jen na svatbách tepláky zatím vidíme jen zřídka.

Zato neformální oblečení, tedy netmavá saka pánů či veselé barvy šatů žen, se běžně objevuje nejenom na svatbách, ale i při jiných příležitostech.

A je tomu tak dobře, protože veselé barvy nepůsobí depresivně jako ty tmavé, a funerální černá především.

Jsou snad nějaké hranice v barevnosti outfitů, ale i jich samých - džíny, tepláky, šponovky, bundy, mikiny atd. - které se překročit nesmí?

Dosud se zdálo, že linií by měla být třeba shromáždění u příležitosti výročí určitých tragických událostí, konaná ve významných sálech či dokonce na půdě Hradu či parlamentu.

Že se taková konvence začíná pomalu bourat, jako druhdy první údery do berlínské zdi, bylo možné vidět v přenosu ze Senátu, kde se konalo shromáždění u příležitosti Dne holocaustu.

Ačkoli závažnost vzpomínaných událostí by podvědomě naváděla pány přijít v tmavém a dámy v decentně nenápadném, objevila se v sále nikoli první, ale zato nepřehlédnutelná vlaštovka v zářivě červené.

A onou Karkulkou nebyla jen tak někdo, v tak veselém - do atmosféry ponurého smutku nad řáděním nacistů - přišla předsedkyně Sněmovny Pekarová.



Kolega Vystrčil, který ji pozval, se musel poněkud ošívat, když vedle ní seděl jako postarší strýc v maturitním obleku. Místo toho, aby přišel ve fialovém sáčku, co mu doma visí ve skříni ještě z devadesátých let, anebo aby se dostavil sice v obligátním černém, ale v cyklo oblečení.

Pak by oba dva vysocí političtí činitelé, a nejenom reformistka paní Pekarová, vnesli do toho, s prominutím, umírání, trochu rozvernosti.