Když konečně utichla aféra, kdy poslanec Babiš na truc nevyslyšel prosby Piráta Michálka, aby jím „ušitý“ zákon o nepřípustnosti vlastnění médií politiky nebral až tak vážně, a neprodal svůj tiskový dům zrovna Maďarům a deník se přejmenoval na :MF MA(DNES), přišla nová rána pro opozici.

Koaliční většina urputně prosadila další diskriminační zákon. Je o nepřípustnosti krasavců a krasavic v zastupitelských orgánech. Ti totiž nikoli vlastní zásluhou, ale „od přírody“ poutají nezaslouženou masovou pozornost, na rozdíl od méně obdařených činitelů, kteří musí zaujmout myšlenkami.

Aby se taková diskriminace eliminovala, politik, kterého odborná nezávislá parlamentní komise po slyšení označí za krásného, musí se zbavit svých estetických zátěží do šedesáti dnů – jako se musí jiný politik zbavit médií.

V praxi to znamená, že chce-li v politice působit i nadále, měl by např. výrazně ztloustnout, holit si hlavu, nechat si pokřivit nos, odtáhnout uši.

Nebo z kůže odebrané z hýždí si nechat vymodelovat silně převislá oční víčka, či výrazně prohloubit a přidělat vrásky. Předstírat trvalé kulhání nebo nemohoucnost na vozíčku je vzhledem ke korektnosti přísně zakázáno.

Je však skandální, jak komise, v níž má o dva hlasy víc koalice, postupuje.

Přestože má k dispozici speciální program, jenž po nasnímkování politika ze všech stran jej „prožene“ pamětí a porovná s uloženými krasavci minulosti i současného filmu (z Hollywoodu, přičemž na fešáky z Mosfilmu brán zřetel není), komise objektivní verdikt umělé inteligence bere na zřetel jen tehdy, kdy se to koalici hodí.

Například tak hezký člověk, jakým je pan místopředseda Skopeček, anebo krasavice paní Pekarová, sítem prošli, a tudíž se nemusí svých estetických předností do dvou měsíců zbavit a mohou pokračovat bez „zošklivovacích“ úprav dál.

To předseda Jurečka oprávněně prošel hladce. Žádný velký krasavec není.

Ovšem pan Juchelka z ANO, s ním postavou srovnatelný, neprošel. Prý je moc krásný, a jestli chce poslancovat dál, musí se sebou „něco udělat“, jak zněl ortel nezávislé komise.

„Ale já přece hezká nejsem, já určitě projdu, viď Karle?“ utěšovala se Alena Schillerová, když stála ve frontě s Karlem Havlíčkem.

„To si myslel Brabec taky, a víš, jak dopadl? Chce teď nabrat dalších třicet kilo, aby při přezkumu bilo do očí, že s tak velkou nadváhou hezkej fakt není.“

„Havlíček!“ ozvalo se od dveří komise.

„Ali, pohlídej mi to,“ poprosil Havlíček a vyndal si falešný chrup, sundal paruku a vzal si obrovské brýle s tlustými dioptrickými čočkami.

Prostě krasavec, co nemá v politice co dělat.