Čtyři dny nebylo po zvoleném prezidentovi mediálně ani vidu ani slechu, což odpovídalo jeho prohlášení, že si dá oraz (po babišovsku „detox“).

Jako hyperaktivní dítě nové doby však nicnedělání nevydržel, a rozhodl se pro přepadovku.

„Dobrý den, rád bych navštívil budoucího primátora pana docenta Svobodu,“ prohlásil skromně ve vrátnici pražského magistrátu poté, co vrátný po telefonu poradil rozhořčenému občanovi na koho se má obrátit se stížností, že Smrtka na orloji občas zvonění vynechá.

„A jste vůbec ohlášenej?“ zeptal se podezřívavě vrátný.

„No, to ne, nejsem.“

„To ani být nemůžete“, konstatoval ironicky vrátný.

“Protože pan docent má celé dopoledne porody na klinice, a bude tady až odpoledne – tedy možná, pokud nenastanou nějaké poporodní komplikace, jak vždycky říká.“



„No dobře,“ nenechal se odbýt generál, „tak bych chtěl mluvit s někým dalším z budoucí rady.“

„Myslíte pana náměstka Pospíšila?“ vstřícně se otázal vrátný.

„Ano, třeba jeho.“

„Ale to taky nepůjde. Momentálně je v Bruselu. Jako europoslanec teď rozhoduje o celoevropských věcech, a ne o prťárnách, jako je svoz pražského odpadu.

Pan doktor Pospíšil tady bude možná na den, na dva, ovšem až po neděli.“

„Aha,“ lovil generál v hlavě nějaké další jméno z partají koalice SPOLU.

„Ale můžu vám poradit, že kdybyste chtěl mluvit s radní a příští náměstkyní primátora paní Udženijou..“

„Jo, to bych chtěl,“ chytl se generál stébla.

„Tak to si skočte na Mírák, na úřad Prahy 2, kde dělá paní náměstkyně taky starostku.

Ale dneska asi nepochodíte. To jste se tam měl stavit ve středu, kdy měli na národním výboru, ehm, na úřadě návštěvní den.“

A podíval se z kukaně před sebe. Generál nikde. Buď se sesunul na zem, nebo se neviditelně, na což je školený, vytratil.