Je červen 2013. Probíhá jedna z nejslavnějších tiskovek v dějinách orgánů činných v trestním řízení. Superintendant Š. a prokurátor I., po noční "realizaci" provedenou šesti stovkami policistů, mají před sebou zlaté cihly. Je jich 371!

Leží tam jako materiální doklad o majetku chobotnice, jež podle nich prý prorůstá státními orgány až k nejtěsnější blízkosti samotného premiéra.

Doktor se kolegy plukovníka tiše ptá:

-A co uděláme s těmi cihlami, kámo?



-Co by? Já to vidím takhle: Někam je zatím uklidíme, a za deset let je J. dostane zpátky.

Mezitím se N. potento, a podá demisi, a celá vláda ódeesky půjde do háje.

Já pak dostanu Na. na kabelky, ale Z. jí dá milost.

N.ovšem trest vyfasuje, protože bude soudu lhát a říkat, že vojenskou kontrarozvědkou nechal slídit za vlastní ženou on sám, a ne, že by rozkazy dávala bez jeho vědomí žárlivá milenka.

Já se nepohodnu s vedením policie a B. mě vezme k celníkům. Časem mu s tím ale seknu a založím tříprocentní partaj.

Do prezidentských voleb ale nepůjdu, dřepět na Hradě není pro mě. Já jsem akční hrdina.

-A, a co bude se mnou?

-No tebe nechaj ještě osm let v Olomouci na zastupitelství, ale pak radši odejdeš do Brna, aby tě nevyšoupli. Dobrý, ne?

- To koukám, jak daleko vidíš dopředu. Ty seš jako ta..

-Zvěstonická Venuše?

-Myslel jsem věštící Libuši.

-Aha.

-Hele, a když jsi tušil, jak to blb.., ehm, neslavně dopadne, neměli jsme na tu razii radši hodit bobana, anebo aspoň teď zařadit zpátečku?

-Ale já nic předem netušil. Ta pranostika..

-Prognostika, ne?

-Jo, ta mě mě „vzala“ právě teď.

A hele, už je po ní.