Dokonce na protektorátní poštovní známku se dostal Vůdce v rytinovém převedení tehdy hojně publikované fotografie, jak se zjevným potěšením vyhlíží z okna pražského hradu na město dole.

Bylo to 15. března 1939, v první den okupace. Praha byla „porobená“, ale ne v troskách. Hitler se proto pohledem na její krásu kochat mohl.





Pokud by se Československo na podzim Německu postavilo, a Vůdce splnil hrozbu město rozbombardovat, bylo by po kráse. Třeba jako ve Varšavě nebo v Coventry. Přijel by se pak Hitler triumfálně na trosky podívat?




O tři roky později, kdy nacisté srovnali se zemí Lidice, Vůdce si čas neudělal, a nepřijel, aby se nechal na spáleništi pro výstrahu odpůrcům říše vyfotografovat. Ani jiný vysoký nacista to neudělal, dokonce ministr Frank ne.



Vladimir Putin ví zřejmě daleko lépe, než kdysi věděl německý diktátor, co pro vojáky znamená přítomnost vrchního velitele na okupovaném území. Byť fronta je daleko, prezident tak udal – jak se zřejmě domnívá - mocný impuls k posílení bojového ducha.

Přitom opak je v drsné realitě spíše skutečností.
Putinovi vojáci už poznali, co je na frontě čeká.

Prezident v (pro něho) bezrizikové zóně, a ještě k tomu pod rouškou noci, může vzdálené, špatně zabezpečené a ohrožené mužstvo jedině popudit - vojáci na rozdíl od něho hledí vstříc smrti.

Bohatá obrazová dokumentace zachycuje Putina při jeho noční návštěvě v diskusích s odborníky, kteří oněch „pár“ poničených objektů – pravděpodobně od ukrajinských sabotérů, anebo samo destrukcí – pilně dávají dohromady.

Prezidentovi rovněž ukázali divadlo, kde bombardováním – ruským samozřejmě ne, jak už se Kreml loni v březnu od ničení distancoval – zahynula třetina lidí z tisíce, děti také.

„Ach, ti nacisté,“ utrousil možná prezident a neubránil se emoci - anebo si to jako citlivý člověk pomyslel.

Je spíše pravděpodobné, než vyloučené, že V. Putin, milovník divadelního umění, a baletu zejména, se o scénu živě nezajímal.

Mohl proběhnout i takovýto dialog:

PREZIDENT: A copak tady hráli, když jsme, ehm, když to tady bombardovali. Labutí Jezero, nebo Evžena Oněgina?

ČINITEL: Ne, Dostojevského. Dramatizaci jeho slavného románu.

PREZIDENT: Aha. Vojnu a mír, že?

ČINITEL: No, stihli zatím jen první díl, tu vojnu, na mír, na ten jaksi ještě nedošlo, jak víte.