Prezident Petr Pavel už začal uplatňovat při výkonu funkce i čistě profesionální hodnotový systém. Přesněji řečeno systém hodnostní.

To znamená, že prezidentovi při zahraniční návštěvě, anebo když sám je hostitelem, je téměř stoprocentně rovnocenným partnerem zase jen jiný prezident.

Nižší funkcionáři, byť jsou to politické špičky s výkonnými pravomocemi, nemohou očekávat od prezidenta stejnou míru laskavé vstřícnosti, jakou poskytuje partnerům jemu rovným. Naopak prezident předpokládá, že politici o úroveň níže by měli sami dávat najevo radost z toho, že je poctil návštěvou.

Projevilo se to velmi zřetelně při „okrajovém“ půlhodinovém setkání prezidenta Pavla s kancléřem Scholzem, který zjevně nedokázal navodit přátelskou atmosféru plnou porozumění.
Možná se obával, že generál na něj bude tlačit, „aby s tanky pro Ukrajinu nedělal fóry a německé zbrojovky najely na třísměnný provoz, aby bylo čím a z čeho na Ukrajině střílet.“

Na Scholzovu odměřenost si prezident postěžoval vele diplomatickým nenápadným rýpnutím, když médiím řekl :

„Asi všichni víme, že kancléř Scholz není zrovna člověk, který by dával nějak expresivně najevo své emoce, takže bych to jednání nenazval zrovna srdečným..“

Tahle slova si kancléř za rámeček nedá, až mu je tisková služba nebo kontrarozvědčík s krytím novináře položí v přepisu na stůl.

Prezidentova nepřímá kritika byla možná otevřená až příliš, ale pravdivá je. Kancléře bez emocí, jimiž dá vytrysknout radosti ze setkání s významným partnerem, Německo už dlouho nemělo.

Ať to byli kdysi dávno kancléř Brandt, ale i východoněmecký lídr Honnecker, anebo kancléř Schröder či kancléřka Merkelová, ti všichni dokázali patřičnou atmosféru navodit.



Buďme rádi, že náš prezident není, s velkým odpuštěním nějaký "suchar“, jako kancléř Scholz, že je to člověk veselé mysli, jenž pro uvolněný výraz nejde daleko. Pravda, bavič Menšíkova či Burianova typu ani přisprostlý lidový bonmotář to zrovna není, ale uznejme, že to už by bylo moc. Stačí, žě prezident je veselá kopa.